Svatba od ..IsaBelly..

Otevřela jsem oči. Hleděla jsem do stropu a snažila se vzpomenout si, kde to jsem. Ať jsem chtěla jakkoliv, nic ze včerejší noci jsem si nepamatovala. Otočila jsem se na bok a snažila se přijít na to, kde to jsem.

Téměř jsem vyjekla překvapením, když jsem vedle se spatřila Jessiku a Angelu. Všechno mi došlo a já vystřelila do sedu.

„Dneska se vdávám,“ řekla jsem sama pro sebe, ne moc potichu a Jessica i Angela se začaly probouzet. Nevšímala jsem si jich. Srdce mi bušilo tak rychle a hlasitě, že jsem neslyšela téměř nic jiného. V hlavě se mi stále opakovala ta jedna věta.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Kdy by také mohl věřit, že si právě dneska bere to nejúžasnější stvoření, že? Bylo to téměř před dvěma lety, kdy jsem ho a celou jeho rodinu viděla poprvé. I po té době se mi nechce věřit, že jsou skuteční.

„Bello,“ zatřásl se mnou někdo a vytrhl mě tak z nekonečného proudu myšlenek a vzpomínek. Pohlédla jsem na Alici. Vedle mě na posteli už seděla Jess s Angelou, obě byly rozespalé.

„Alice, opravdu je to dneska?“ ujišťovala jsem se. Nebyla jsem si jistá, jestli chci, aby odpověděla ano nebo ne.

Mé lidské kamarádky se zachichotaly.

„Ano Bello, dnes večer už budeš paní Cullenová,“ usmála se Alice. Za pár hodin už to bude má sestřička a švagrová v jednom. „Neboj, všechno je připravené. O půl dvanácté začíná obřad, teď je půl sedmé,“ zarazila mě když jsem se chystala něco říct.

Vyhrabala jsem se z postele. „Je Edward…“
,,Ne, jsme tu jen my a Rose. Esme s Carlisleem jeli pro tvoji matku a Phila na letiště. Jaspera, Emmetta a Edward jsem poslala pryč,“ zasmála se když si viděla, že nevím, jak se tvářit. Skousla jsem si dolní ret a zamířila ke dveřím. Několikrát jsem škobrtla, ale naštěstí jsem na poslední chvíli udržela rovnováhu.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ otevřela dveře z druhé strany Rose. Pobaveně mě sledovala.

„Musím se přesvědčit, že je všechno tak jak má být. Co když jsme na něco zapomněli? Nechci si v půlce obřadu vzpomenout, že jsme…“ začala jsem přecházet po pokoji a divoce gestikuloval.

„Zadrž,“ přitiskla mi ruce k tělu Rosalie a posadila na postel.

„Tady je snídaně,“ donesla Alice velký tác se snídaní a položila ho mezi mě, Angelu a Jess. Ani jsem si neuvědomila, že Alice někam odešla.

Dívala jsem se na cereálie a naprázdno jsem polkla. Neměla jsem ani pomyšlení na jídlo, už tak jsem měla žaludek jako na vodě.
Všechny mé přítelkyně i dvě budoucí švagrové a sestry se na mě zamračili. „Musíš něco sníst.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Nemůžu.“

„Věř nám, že bude lepší, když do sebe dostaneš nějaké jídlo,“ zamrkala na mě Alice. V jejím výrazu jsem poznala, že mám na výběr. Buď se najím po dobrém, nebo po zlém. Povzdechla jsem si a začala jíst. Nesnědla jsem toho moc, ale už mě do toho nenutily. Chviličku potom, co se najedly i holky jsem zaslechla bouchnutí dveří od auta. Odskočila jsem se do koupelny trochu zkulturnit, aby se Alice s Rose mohly pustit do líčení a česání. Bylo zvláštní, že jsem se na to docela i těšila. Když jsem se vrátila zpět do pokoje, stále v pyžamu, byla tam už i máma, Phil, Carlisle a Esme.

„Bello!“ objala mě máma. Připadalo mi, že mě nechce pustit, ale nakonec se přece jen odtáhla. Byla jsem v takové náladě, že se mi do očí nahrnuly slzy. Objala jsem i Phila.

Setřela jsem si slzy, ještě než mi stačily stéct po tvářích. Usmála jsem se na všechny v místnosti. V této chvíli mi nedocházelo, že to je zřejmě naposledy, co vidím svojí mámu, Phila, Angelu a Jess. A i kdyby mi to došlo, nezabývala bych se tím, ne teď, když mám jen pár hodin před svatbou…

„Šup, šup, tady se už bude připravovat nevěsta,“ začala Alice vyhánět Phila a Carlislea. „Jeďte do toho hotelu, kde je teď i Edward s ostatníma. Pak zavoláme,“ usmála se Alice a zabouchla jim dveře před nosem.

Když se otočila na nás poznala jsem na ní, že na tuhle chvíli se těšila zřejmě nejvíc. Oči ji vesele jiskřily. Až teď jsem si všimla, že své krátké vlasy má stažené do rozpustilých culíčků.

Chytila mě za ruku a táhla do jedněch dveří vedle koupelny. Byla to velká šatna. Uprostřed byla stolička a před ní zrcadlo a kosmetika. Alice vytáhla mé svatební šaty a pověsila je prozatím na skříň.

„Posaď se,“ kývla směrem ke stoličce. „Jde se na to,“ řekla s uličnickým úsměvem a já už jen sledovala, jak se ke mně přibližuje. Esme přes zrcadlo přehodila šátek a Rosalie se postavila ke mně z pravé strany.


Vystoupila jsem z Carlisleova auta. Kolem mě se postavila Alice, Rose, Esme, Angela, Jess a máma. Všechny, kromě Alice na sobě měly bíločervené šaty na ramínka po kolena. Kolem lemů měly vyšité ornamenty červenou nití. Po pravé straně se jim táhl rozparek, který byl podšitý červenou – tedy spíš rudou – látkou a kolem toho rozparku byly zase vyšité ornamenty. Vlasy měly stažené do elegantního drdolu, pár pramínku kolem obličeje a na zádech nechaly volně. Jen Renée měla své krátké vlasy zajímavě rozcuchané.
Rose, Angela a Jess byly mé družičky. Angela a Jess půjdou za mnou a Rosalie půjde ještě přede mnou. Alice mi šla za svědka a proto chtěla jiné šaty, než měly družičky a Renée s Esme.

Její šaty byly také bíločervené, ale vypadaly jednodušeji. Vlastně byly téměř celé bílé, jen těsně pod prsy byla červená stužka. Od tam se také sukně mírně rozšiřovala a končila u kolen. Vlasy měla podobně upravené jako Renée.

Nalíčené byly všechny stejně jemně.

A jako poslední já. Ve svatebních šatech jsem se cítila mírně nejistě. Kolena se mi klepala při pohledu na kostel, nebo co to bylo. Pomyšlení na to, že tam uvnitř už čeká Edward ve mně vyvolávalo zvláštní pocity, ve kterých jsem se nedokázala vyznat.

Několikrát jsem si přejela dlaní přes širokou sukni. Doufala jsem, že Edward dodrží svůj slib a nebude poslouchat myšlenky všech, kteří mě už viděli v těchto nádherných svatebních šatech.

„Vypadáš nádherně Bello,“ usmála se na mě Rose a Alice jí přikývla. Věřila jsem jim, i když slovo nádherné se mi zdálo být příliš oproti Rosalii a Alici, ale opravdu mi to slušelo. Díky jim.

Mé svatební šaty odhalovaly můj dekolt. Byly sněhově bílé. První část tvořil korzet s vyšitými rudými vzory okolo okrajů. Jen ten samotný korzet mi připadal překrásný. Nechápala jsem, jak se někomu mohlo podařit dostat na něj takové množství malých perel a spoustu dalších korálků. Konec korzetu ve předu byl do špičky. Dál už pokračovala široká sukně.

V místech, kde byla látka různě stažená k sobě byly přišité rudé látkové květy. Sem tam se na sukni daly najít i nějaké ty perly a korálky. Vlečku sukně neměla, ani jsem ji tam nechtěla. Ty šaty se mi líbily takto.

Neměla jsem ani závoj. Mé vlasy mi Esme zkroutila do prstýnků, které se mi vlnily na zádech. Měla jsem je sepnuté sponou – která se v mých vlasech téměř ztrácela – aby mi nezavazely v obličeji. Alice si ještě vynutila stříbrnou čelenku s drobnými kamínky, které se krásně třpytily. Nalíčené jsem měla hlavně oči.

„My už půjdeme Bello,“ usmála se Esme. Štěstí z ní naprosto vyzařovalo, chápala jsem ji. Měla radost, že i Edward už nebude víc sám. Srdce se mi ještě víc rozbušilo. Jestli jdou dovnitř, znamená to, že za nedlouho půjdu i já. Zhluboka jsem se nadechla a přikývla jsem. Oči mě mírně pálily od slz – štěstí samozřejmě –, které se mi dařilo potlačovat. Objala jsem Esme, svoji budoucí mamku.

„Mami,“ stiskla jsem ve svém náručí i Renée.

„Nemůžu uvěřit, že se vdáváš,“ máma měla v očích slzy. „Jsem šťastná, že jsi šťastná,“ usmála se na mě. „Doufám, ale, že na mě, Phila a ani Charlieho nezapomeneš,“ pohladila mě po tváři.

V tu chvíli máma ani nevěděla, jakou měla pravdu. Po dnešním dnu ji, Charlieho, Phila a další mé lidské přátele už nikdy neuvidím. Už nikdy…

Stiskla jsem ji v náruči ještě pevněji a silou vůle bránila slzám. Neustále jsem si opakovala, že tak je to správné. Věřila jsem v to a to mě dělalo silnou, alespoň pro dnešek.

Sledovala jsem, jak máma i Esme vstoupili dovnitř a otočila jsem se na Alici, která držela moji kytici – velmi dobře ladila s mými šaty. Převzala jsem si ji od ní a v duchu jsem si připomínala, že nemám zapomenout dýchat.

Holky na mě hodily povzbudivý úsměv.

Nevěděla jsem, jak dlouho jsme ještě čekali, než už konečně přišel čas.

Rose mě ještě objala, než vstoupila dovnitř. Neviděla jsem jak svojí ladnou chůzí prochází mezi lavičkami směrem k oltáři. Byla jsem stále ještě za rohem, protože Alice trvala na tom, že dokud mě Edward nebude muset vidět, tak mě ani neuvidí. Ovšem netrvalo to moc dlouho, než jsem se měla jít já.

„Já to nezvládnu,“ otočila jsem se najednou na holky. Ještě pořád jsem měla chvíli čas.

„Ty to zvládneš Bello, vždyť je to jen pár kroků a pak řekneš pár slov a už bude paní Cullenová, není to nic složitého. Navíc, jsi překrásná nevěsta,“ dodávala mi odvahu Angela a Jess ji to všechno odkývala. Narychlo jsem je všechny ještě objala.

„Mám vás ráda,“ zašeptala jsem jim.

Hluboký nádech a výdech…

Vyšla jsem zpoza rohu a před uličkou jsem se ještě zastavila. Teprve teď jsem pochopila, proč se ve všech filmech tady nevěsty zastavují. Ještě zvažují, jestli raději neutečou. Pousmála jsem se když jsem si uvědomila, že mně by to stejně nepomohlo. Edward by mě stejně dohonil a Alice by pak se mnou už asi nepromluvila.

Pomalu jsem se vydala dopředu. Doufala jsem, že není poznat, jak moc se snažím, abych nezakopla. Cítila jsem za sebou přítomnost Alice, za ní by měla jít Jess s Angelou.

Byla v půlce cesty, když jsem se konečně podívala dopředu, k oltáři, kde stál můj anděl. Byl hotové ztělesnění dokonalosti. Při pohledu na něj jsem cítila v břiše hejno motýlků a srdce mi divoce poskočilo.

Slyšel to, samozřejmě, to se dalo čekat.

Nemohla jsem od jeho tváře odtrhnout oči. Jeho oči byly tak… něžné a plné lásky, která se i na tu, nyní už poměrně malou dálku dala poznat. Ten dokonalý pokřivený úsměv mi vyhnal z hlavy veškeré starosti a přebytečné myšlenky. Černý smoking zvýraznil jeho bledou kůži, takže vypadal ještě úžasněji.

Nevšímala jsem si ničeho kolem sebe. Hudba, která hrála šla mimo mě stejně jako všechny ostatní věci. Jediné co jsem chtěla bylo už konečně stát vedle Edwarda a slibovat mu lásku na věčnost.

Mé přání se brzy splnilo. Dostala jsem se až ke schodku. Edward přešel až ke mně. Usmál se na mě a já viděla tu touhu v jeho očích políbit mě. Oplatila jsem mu úsměv a společně jsme se přiblížili k oltáři, kde jsme měli šanci spojit svoje životy i papíry. Osobně se mi to zdálo být zbytečné, ze začátku, teď už jsem chápala, jak kouzelný okamžik to je, stát ve svatebních šatech po boku mého božského Edwarda.

Opakovala jsem svůj slib. Když mluvil Edward cítila jsem se tak neskonale šťastná. Vzájemně jsme si navlékli prstýnky a pak už následoval polibek. Byla to ta chvíle, na kterou jsem se těšila nejvíce od okamžiku, kdy jsem Edwarda viděla stát před oltářem.

Zahleděl se mi do očí. Jeho pohled byl tak něžný. Jeho tvář se začala přibližovat. Nechala jsem zavřít oči. Pak už jsme se políbili. Byl to náš první polibek… První manželský polibek. Byl tak krásný, tak něžný a přitom plný našich emocí. Nechala jsem se od Edwarda přitáhnout blíž do jeho chladné náruči a sama jsem mu své ruce zapletla do vlasů.

Nemohli jsme se nabažit toho krásného polibku, který byl zřejmě ještě krásnější faktem, že teď už jsme manželé. Teď už mi nikdo nemůže říkat že to co cítím k Edwardovi je jen poblouznění… Ne teď, když je ze mě paní Cullenová.