Bezměsíčná noc

autorka:Eset

Bezměsíčná noc. Všude kam oko dohlédne je vidět jen les. Temný a tichý les. Nepřirozeně tichý. Jen já a vysoké, mlčenlivé stromy. A možná právě proto utíkám co mi síly stačí. Pryč z toho zlověstně tichého lesa. Jenže kudy? Snažím se odtud dostat už několik hodin…

Pomalu mě začíná ovládat panika. Až do téhle doby se mi ji dařilo potlačovat…

Co když se odtud nikdy nedostanu? A jak to, že mě nikdo nehledá? Vždyť doma jsem měla být už dávno doma. S bodnutím u srdce si uvědomím, že by to nebylo poprvé, co jsem místo návratu domů přespala u kamarádů. Takže hledat mě začnou až zítra někdy kolem poledne. A nebo už dneska? Hodinky se mi rozbily už před hodnou chvílí…

KŘUP.

Někdo stoupl na suchou větvičku, ale ve ztichlém lese to zní bezmála jako výstřel z pistole.

Okamžitě ztuhnu.

,,Haló, je tam někdo?“ volám do lesa. Ale odpovědí je mi jen hrobové ticho.

Poleje mě další vlna strachu. Srdce mi bije jako splašené. I přes znovu nastalé ticho se celá klepu. Předtím jsem na tu určitě nestoupla já…Pomalu se uklidňuju. Určitě to bylo jen nějaké zvíře…Snažím sebe samu přesvědčit, ale moc tomu nevěřím.

Po chvíli jsem uklidněná natolik, že můžu pokračovat v cestě.

Tentokrát neběžím, spíš se pomalu plížím vpřed a snažím se nedělat žádný hluk. Pořád se rozhlížím, očima se snažím proniknout tmou. Kdyby aspoň svítil ten pitomej měsíc. Mohla bych vidět aspoň něco. Ale takhle…

Počkat. Nepohnulo se támhle za tím stromem něco? Stojím bez hnutí a strachy se nemůžu téměř nadechnout.

,,Klid Jani, uklidni se. Určitě se ti to jen zdálo. Začínáš být paranoidní. Vidíš nebezpečí v každém stínu.“ Snažím se uklidnit, ale jde to dost těžko. Srdce mi ale bije jako o závod a strach mnou prostupuje až do morku kostí.

Už jsem chtěla pokračovat v chůzi, když jsem zase ztuhla. Tentokrát to ale nebyl výplod mé fantazie. Vím naprosto bezpečně, že se napravo ode mě něco pohnulo.

A najednou se přede mnou naprosto nehlučně objevila černá postava a upřela na mě svoje jasně a krvavě červené oči. UPÍR! Na tohle zjištění ani nemusím být milovníkem hororů.

Naprosto instinktivně se otočím a běžím pryč. Ale vím, že je to zbytečné…Klopýtám přes kořeny a kameny. Ale ani ne za vteřinu mě popadly ledové ruce a na krku jsem ucítila ledový dech…

Crrrrrrrrrrr!!!!! vyřvává budík jako o život .

Rozechvělou rukou ho zaklapnu. Všechno to byl jen sen. Nebo nebyl? Na ruce, kterou jsem zaklapla budík vidím několik čerstvých škrábanců…