Blbneme

autor:Luki

Přemýšleli jste už někdy nad tím, co se děje s člověkem, když se zamiluje? První co každého napadne, je, že je to krásný pocit. No ano, jedná se o srdeční záležitost. Případně jako druhá varianta, že je to chemie. To máte taky pravdu. Když to tak vemu, tak někteří chlapi jsou vážně jak nezřízená zvířátka, když vidí, promiňte mi dámy tento výraz, reprezentativní samičku. Já jsem měla na mysli, ale úplně něco jiného. Podle mé vlastní studie, z let průzkumu ve svém okolí, bych nejspíš vsadila...no hodně, že zamilovanost bude mít něco společného i s mozkem. Mám totiž pocit, že zamilovaný člověk prostě a jednoduše blbne.

Pokud se mnou nesouhlasíte, mě to rozhodně nevadí. Ale určitě mi dovolte uvést pár příkladů, na kterých vám můžu názorně demonstrovat svou studii.

Případ č.1.- Z LÁSKY BLBNEME

Stalo se to mé kamarádce (z pochopitelných důvodů nebudu jmenovat, Helča by z toho nebyla moc nadšená). Ona totiž dojela na jedno pořekadlo, a to že Odříkaného chleba největší krajíc. Začalo to celkem nevinně. Rozhodly jsme se, že si odpoledne zajdeme sednout k jezu za vesnici. Šly jsme cestou v polích, bylo krásně, takže pohodička. Za chvilku kolem nás začali jezdit místní rádoby playboyové na svých stařičkých vehiklech a tvářící se jako ti největší borci světa. S kamarádkou jsme se jim smály, kdyby jste je viděly, tak by jste nás pochopily. Ty jejich pekáče vypadaly, že se po dalších 5 metrech rozsypou stylem, že už je nikdy nikdo nedá dohromady. A taky že jo. Jeden se snaživě před Helčou předváděl a ve snaze zvednout svoji „Yamahu“ na zadní kolo nevybral zatáčku a ta hora zrezivělého plechu letěla do potoka. Nutno dodat, že přinejmenším ten let byl velmi elegantní. Jak nad tím tak přemýšlím, tak tohle je taky moc hezký příklad toho, že okouzlení a zamilovaní lidi blbnou. Ale to není jádro pudla, ke kterému se chci dobrat. No tak klučinovi se samozřejmě naštěstí nic nestalo a Helča dostala v první chvíli velmi nesolidární záchvat smíchu. Byl nakažlivý, takže se zdálo, že na té polní cestě asi umřeme smíchy, spolu s tou nešťastnou asimotorkou. Klučina se tedy celkem rychle oklepal a rozhlížel se kde nechal pověstný tesař případnou díru.

„Jani koukni, jak se chuďátko červená a ještě ke všemu je to zrzek. Ach jo, proč já nemám štěstí na vysoké, opálené a blonďaté kousky?“ Je sice fakt, že klučina byl k jejímu ideálu celkem dost vzdálený, nebyl ani moc vysoký, měl zrzavou čupřinu, což v kombinaci s červenajícími se líčky nevypadalo zrovna kouzelně a navrch k tomu úplně bílou kůži na těle (měl nátělník, což se mi nejevilo jako zrovna nejlepší volba). Zato měl ale moc sympatický obličej a musela jsem mu přidat body za snahu a odvahu. Takže jsem se jala ho alespoň trochu v očích své kamarádky očistit.

„Heli, moc se nesměj. Právě si kvůli tobě zrušil svůj, podle mě, jediný pojízdný dopravní prostředek a jenom zázrakem se mu nic nestalo.“

„No co. Nemá blbnout. Já bych něco takového neudělala.“ No to chápu, vzhledem k tomu, že ani jedna z nás by nebyla schopná ten stroj ani nastartovat, nedej bože ho dostat do pohybu.

„Ale byl sympatický. A snažil se kvůli tobě.“ Cítila jsem se jak na nějaké agitce. Ani sem sama nevěděla, proč to vlastně dělám. Možná proto, že mi ho bylo trochu líto.

„Tak co, jdeme k tomu jezu?“ Helča zavelela, tak se šlo. Když jsme došly až na místo určení, byla tam kromě nás, ještě ta parta „tvrdých“ motorkářů i s dotyčným nešťastníkem.

„No potěš.“ Uklouzlo Helči. Měla v plánu nachytat aspoň trochu bronzu, aby mohla do letních šatiček.

„Tak půjdem na druhou stranu. Stejně je tam lepší místo na opalování.“ To, že cesta vede přes trochu víc blátivou hráz, jsme ale jaksi nedomyslely. Dostaly jsme se asi do poloviny, když na nás kluci začali pokřikovat, že se na druhou stranu nedostaneme, že je tam moc bahna. Díky pánové, to už jsme stihly zaregistrovat taky.

„Heli mají pravdu. Vrátíme se zpátky.“ Chtěla jsem se otočit a vrátit se stejnou cestou, ale nebyla by to Helča, aby si tvrdohlavě nestála za svým, jakkoliv praštěným, nápadem.

„Když jsme došly až sem, tak ten kousek zvládneme. A krom toho nechci být před tím zrzkem za blbečka. To víš, abych mu nahrála na smeč a on mi mohl vrátit to, že jsem se mu smála. Ani mě nenapadne. Jdu dál. Jdeš se mnou, nebo se vracíš?“

Chvíli jsem nerozhodně stála a přemýšlela, co udělat a nakonec jsem si přeříkala všechny modlitbičky co znám a s nově nabytou odvahou a myšlenkou, že v tom kámošku nenechám se plácat samotnou, jsem se vydala za ní.

Asi po 5 krocích jsem zjistila, že jsem použila dosti výstižný temín plácala, protože v tu chvíli půda podjela pod nohama jak mě, tak hlavně Helči, která byla dál, a utrhnul se s ní kousek břehu, takže nakonec skončila po pás v blátě a nemohla se hnout. Já teda dopadla líp, jenom sem se válela v bahně na břehu.

„Je ti něco? Nehýbej se, jdu pro tebe.“ Otočila jsem se za hlasem a viděla toho zrzavého kluka, jak opatrně postupuje směrem k nám, ve snaze pomoct své vyvolené z vězení bahna.

„To víš a kam bych tak asi teď šla? Vtipný.“ Sice prskala kolem sebe, a to doslova, jak jsem si moha všimnout, měla bláto snad všude (no myslím, že chtěla chytnout barvu, což se ji podařilo dokonale), ale bylo na ní vidět, že ji v tuto chvíli není moc do smíchu.

„Jsi v pohodě?“ V podstatě jenom řečnická otázka, protože upíral oči na Helču, která si „užívala“ bahenní koupel.

„Jo dobrý. Jak ji vytáhnem ven?“ Netuším jak to chtěl udělat. Jenom sem se modlila, aby nebyl k Helči přehnaně solidární a já abych pak nemusela tahat ven oba.

„Vemu tamhletu větev a ty se ji chytíš jo? A pak tě vytáhnu.“ No byla to celkem komedie, teď když si na to zpětně vzpomenu, ještě pořád se mi chce smát. Ono to totiž dopadlo naprosto překvapivě. Rosťa, jak se zrzek jmenuje, si Helču z nedobrovolné bahenní koupele vytáhnul. Ta tedy prskala na jeho účet ještě tak týden, ale nakonec slovo dalo slovo a teď se od sebe nehnou ani na krok. No vážně pohádka. A pak, že lidi neblbnou. Nebo by se spíše hodil termín, že láska je slepá?

Případ č.2 - LÁSKA JE SLEPÁ

K tomu, že láska je slepá, bych taky měla svoji trochu do mlýna. Tady bych jako asociaci použila případ přímo z naší domácnosti. Můj bratr si totiž našel slečnu, jak podotkla moje babička. Nutno dodat, že slečna by se asi opravdu měla objednat na pravidelnou prohlídku k očaři, protože můj bratr...mno... řekněme, že příroda ten den měla ke snídaní vtipnou kaši a na bratrovi se vyřádila. Netuším tedy, co máte doma vy, ale bratři všeobecně bývají tak nějak bráni jako výstřelky přírody, alespoň to vychází z mé studie. No ale abych zase nebyla tak moc kritická ke svému „drahému“ sourozenci, zaměřím se tedy opět do řad svých známých a přátel.

Se Simčou se známe už od školky. Takže bych vám o ní mohla říct naprosto všechno. Bohužel i ona o mě, ale to sem naštěstí nepatří. Myslím, že každý máme své slabé chvilky, na které bychom nejraději zapomněli (a bohužel se najdou lidé, kteří nám je s gustem stále připomínají, posílám díky Helči). Takže se omezím pouze na vizuální popis své kamarádky. Není tedy moc vysoká, ale je štíhlá takovým tím modelkovským způsobem a hlavně má naprosto kouzelný obličej, na kterém vynikají velké pomněnkové oči. Tohle vše je doplněno dlouhými černými vlasy. No nevraždily by jste? Já už si zvykla. Co naplat.

No a tenhle andílek si samozřejmě mohl vybírat z neuvěřitelného množství kluků. Vždycky jsme spolu řešily, a možná jste si toho všimly taky, že naprosto nádherný kluk chodí s holkou, no jak to říct a nebýt hnusná, řekněme průměrnou (chápete jo co chci říct) a naopak krásná holka si k sobě vybere klučinu, o kterého bychom si dámy, někdy ani kolo neopřely. No a tak se jednou stalo, že si Simča začala chatovat z panem neznámým, který, jak se zdálo z příkazového řádku, bude pan dokonalý, pokud tedy nebyl ještě něco víc. Začali si mailovat. Takhle si psali asi tak 2 měsíce... Simča z něho byla maximálně na větvi. Byl vážně vtipný, což jsem mohla posoudit z jeho mailů, které mi moje dobrá kamarádka samozřejmě servírovala k přečtení. Hele teď na to zpětně koukám, už tehdá byla slepá láskou, když to tak vemu, že ho ještě neviděla a byla v tom až po uši. No ale abych se dohrabala k pointě, tak nakonec se z Lukáše, jak se ten zázrak jmenuje, vyklubal docela obyčejný klučina s brýličkama, kterého by Simča těžko zaregistrovala, kdyby ho potkala na ulici. Ale jí to nevadilo. Byl to její Pan Dokonalý. Takže v konečném důsledku, ono nejspíš opravdu nezáleží na tom, jak člověk vypadá, ale co má v sobě. A charisma, to on opravdu má.

Případ č.3 - JE MOŽNÁ KOMBINACE OBOJÍHO?

Ona je někdy vážně možná kombinace obojího? Tedy, že je láska jak blbá, tak slepá. Neberte to ale tak hanlivě, jak to vyznívá. Je to vlastně celkem roztomilé, jak se nám všem příroda snaží dát šanci najít si vhodného partnera. Někomu otupí mozek, někomu nasadí na oči klapky a u některých, aby to měla opravdu pojištěno, raději zvolí obě tyto varianty, čistě jako sichr. A jak na to tak koukám ve svém okolí, tak matka příroda tuto taktiku zvolila u valné většiny lidí. Jenom se kolem sebe rozhlídněte a dáte mi za pravdu, že z lásky je člověk ochoten udělat neskutečné voloviny, ale taky neskutečně úžasné věci. A teď nemám na mysli jenom lásku mileneckou, ale taky kamarádskou či rodičovskou. U některých by se dalo podle mého názoru mluvit i o lásce k sobě samému, bohužel :(. Formy lásky najdeme prakticky všude. A často se stává, že ji nacházíme tam, kde bychom ji nečekali. Má rada? Někdy není na škodu bojkotovat přírodu a na chvíli si sundat klapky z očí a rozhlídnout se kolem sebe. Tato rada platí pro ty, kteří ty klapky mají. Ti, na které klapky nezbyly a kteří mají v tom případě jenom otupený mozek, to mají horší, ale nebojte, i na vás jednou dojde. Takže vám všem držím palce a já osobně jdu vyrazit do ulic, abych našla někoho, na koho v mém případě použila matka příroda taktiku sichr. Takže držte palce i vy mě. Předem dík