Druhá šance

autorka:Eliška

Občas je těžké myslet na druhé. Zvláště, když jde o váš vlastní život. Takto jsem si odůvodňovala svou volbu. Stát na prahu života a smrti. Občas neexistuje jiná možnost, pokud chcete žít. A já chtěla. Strašně moc. I přesto jsem, ale měla stále výčitky svědomí. Již dva dny lituji toho rozhodnutí. Již dva dny děkuji Bohu za život. Můj život. Ušetřil ho. Ale za jakou cenu? Za člověka, který mě miloval a položil by za mě život. A on ho opravdu položil. Vší silou jsem hodila skleničku na zeď. Sklenička se rozprskla na všechny strany. Já se rozbrečela a klesla do kolen s hlavou v rukách. Tehdy se mi to zdál jako dobrý obchod. Vyměnit můj život za jeho. Sám mi přece říkal, že beze mě nechce žít. A já? Naivně si myslela, že život půjde dál. Můj život.

Propukla jsem v hysterický smích. Chtěla jsem manžela a děti. Tehdy mi bylo jedno, jakého muže si vezmu. Teď jsem si až uvědomila, že on byl ten pravý. To byl on, koho jsem viděla neustále vedle sebe. Já si to tehdy neuvědomovala. Považovala jsem ho za samozřejmost. Jeho dvoření, přítomnost, smích. A když mi pak nabídli můj život za jeho, moc jsem neváhala. Proč bych měla? Vadila mi jeho přítomnost. Neviděla jsem si dál než na špičku nosu. Teď jsem tady a on je mrtvý. Už se nevrátí. Nikdy! Znovu jsem propukla v pláč. Zdola se nesly tóny melodie. Ples, jenž byl uspořádán na mou počest. Doufala jsem, že tam bude někdo, kdo zaplní to prázdné místo. Až po chvíli jsem si uvědomila, že očima neustále hledám jeho. Po tomto zjištění jsem běžela pryč. Věděla jsem, co chci udělat. Podvědomě jsem to tušila od začátku plesu.

Zvedla jsem se a vyšla na balkón. Noc byla krásná. Líbila by se mu. Popisoval by mi hvězdy a vymýšlel by si příběhy. Překročila jsem zábradlí. Bylo mi do smíchu. Před dvěma dny bych udělala cokoliv, abych přežila. Zavřela jsem oči a uviděla před sebou jeho obličej. ‚Už budeme jen spolu, lásko.‘ projelo mi myslí. Udělala jsem krok dopředu. Cítila jsem vítr ve tváři a pak náraz a obrovskou bolest. Nebylo to dost vysoko. Kdybych mohla, tak se začnu smát. Někdo mě otočí a já uvidím jeho tvář. Je zděšená. “Co jsi to proboha udělala?“ Pokusím se usmát a z posledních sil řeknu: „Šla za tebou.“