Esej

autor:Luki

Seděla jsem za stolem a přemýšlela. No přemýšlela je celkem silné slovo pro to co jsem právě v tuto chvíli dělala. Spíš sem koukala z okna ven s pocitem voyera. Je zvláštní sledovat ruch na ulici. Lidi působí jako mravenci, kteří spěchajíc svému osudu vstříc, se zapomněli ohlížet zpět.

No každopádně sledovat ten mumraj pod svými okny bylo rozhodně zajímavější, než zvažovat své možnosti jak napsat esej na téma Sport a jeho aplikace v životě. No není to krásné? Asi jo, ale né pro někoho, kdo si na 2x zlomil nohu při běhu na 100m (no prostě se mi nevydařil start, to se může stát každému), propadl se při bruslení do zamrzlého rybníka, fyzicky indisponoval spoluhráče tenisu a co se dělo na kolečkových bruslích, kam mě kamarádka, i přes všechno varování dostala, vědět ani nechcete, věřte mi. Takže asi chápete, že pro mě je toto téma ke zpracování poněkud ošemetné. No upřímně, kdyby mi dali popsat přesnou funkci motoru auta, vyšlo by to tak nějak stejně. Nic k tomu nevím a ještě to bude subjektivní.

Nejhorší je vybrat si, kde začít. No napadlo mě, že bych mohla dát do úvodu, proč vlastně lidé provozují tuhle šílenou aktivitu jménem sport. Ale ať sem si nad tím lámala hlavu jak sem chtěla a zkoumala to z různých úhlů, nějak sem dospěla k názoru, že sportovci jsou prostě šílenci. No uznejte, kdo touží po tom, být zpocený jako prase? No tak dobře, ono koukat na takhle dobře vypracovaného a navíc opáleného exempláře mužského pokolení není žádné utrpení:)). Ale z mé strany se jedná o ryze pasivní přístup ke sportu. Takže jak o tom mám napsat asi tak 5 stránkovou esej?

Jak sem tak přemýšlela/civěla z okna/ najednou sem si takového šikovného exempláře všimla. No jo vlastně, to je ten kluk, co tu už tak týden pobíhá. Hele a vždycky ve stejnou dobu. To není špatné. Se zálibným pohledem jsem studovala jeho muskulatúru. Nevypadá to špatně. Je to vysoké a tmavovlasé. Ale počkat, počkat. Teď k němu přiběhla nějaká snaživá slečinka. No, zjevně se neznají, ale to ji tak nějak nevadí. No tak to snad né. Oni budou běhat spolu? Safra. Přistihla jsem se při myšlence, že bych zítra mohla taky vyběhnout jako ta snaživá slečna a pod záminkou společného koníčka – SPORTU (fuj to je ošklivé slovo) se k němu přidat.

Ve chvíli kdy mě to napadlo a došlo mi na co myslím, jsem měla tendence se proplesknout. Jako kvůli chlapa se takhle dobrovolně mrzačit? A že by šlo v mém případě o mrzačení je mi naprosto jasné, protože se svým štěstím bych hned po elegantním vyběhnutí z domovních dveří hodila tygra přes obrubník. No a v případě, že by byl někde poblíž bych ho sejmula taky. Čistě jenom pro jistotu. No když už se má člověk válet na zemi, tak proč sám. No a myslím, že tím by moje exkurze do světa sportovních maniaků skončila. Hele ale jak nad tím tak přemýšlím, ono by to možná nebylo od věci si s ním o tom promluvit, možná by mi dokázal rozumně vysvětlit jeho posedlost po bezcílném běhání po ulicích sem tam. Jo, zítra o téhle době. Slečna neslečna.

Druhý den o témže čase jsem se rozhodla, že v rámci zápalu pro boj a hlavně napsání eseje (kdo tomu věří?), jsem ochotná ze sebe vydat maximum. Tedy sejít schodiště a opatrně dojít na chodník. No nebudu svou štěstěnu moc provokovat. Problém ale začal už doma, když jsem, jako typická žena, nemohla najít, co vhodného bych na sebe oblékla. Nakonec jsem nad sebou přivřela oči a nasoukala se do né právně foremných tepláků a celkem přijatelného nátělníku. No nebudu hledět na krásnu, tím ho nejspíš stejně nedojmu, ale na účelnost oblečení.

Vyšla jsem tedy před dům a začala se rozcvičovat. Tedy byla to z mé strany pouze zdržovací taktika. ON vběhl do naší ulice. Jaj co teď? Mám dělat, že jsem si ho nevšimla a začít běžet? No to by se taky mohl potrhat smíchy, protože jak můj velmi vtipný bratr poznamenal, při tomto sportu vypadám zezadu jako hodně špatně postřelená koza. Takže jsem zvolila taktiku „úsměv a jéé ty běháš taky?“. Nahodila jsem tedy velmi překvapený úsměv číslo 3 a počkala, jestli se chytí. No a ono jo. Doběhl až ke mně.

„Ahoj. Koukám, že taky běháš.“ Jo tos mě ještě neviděl chlapče.

„No občas si potřebuju trochu provětrat hlavu.“ Úsměv číslo 4.

„Hmm...tak jestli nebudeš mít nic proti společnosti, mohl bych se přidat?“ Ale to víš že můžeš. Teda, ale víš že takhle z blízka vypadáš vážně vražedně? Nádherný kousek mužského pokolení. Škoda jenom, že bude běžet vedle mě. Takhle si ho nemůžu vůbec prohlížet. Měla bych se totiž plně soustředit na cestu, abych si náhodou zase nepřivodila pracovní úraz.

„Jasně, pokud ti teda nebude vadit pomalejší tempo. Přiznávám, že jsem spíš vytrvalostní typ než sprinter.“ Kecám no ale nebudu mu tvrdit, že k obojímu mám tak blízko asi jako náš pes k mistrovství v plavání, i když čubičku občas zvládá až neuvěřitelně. Tedy zrovna, když nedobrovolně skončí ve vodě. To myslím míváme stejné pocity. Taky z toho nebývám nadšená, když po mě chtějí tuto aktivitu. Tedy né tu čubičku (i když i k té se někdy snížím když není zbytí), ale plavání.

„Mě to nevadí. Stejně jsem měl v plánu, že toho dneska uběhnu trochu víc, takže bych měl trochu zpomalit.“ Přitom se krásně usmál. Aaach.

„Takže jdeme na to?“ Zdálo, že se ujišťuje, že opravdu hodlám běhat. Asi nejsem tak přesvědčivá herečka, jak jsem si myslela. V duchu jsem si přeříkala všechny modlitbičky, které znám. No bude to rozhodně zajímavá zkušenost.

„Takže ty chodíš běhávat? Já jenom že jsem tě tu ještě neviděl.“ Zase ten krásný úsměv. No chlapče ani si mě vidět nemohl.

„No chodívám, ale né pravidelně a pokaždé v jiný čas. Ty běháváš denně? A to vždycky sám?“ Vzpomněla jsem si na slečnu včera.

„Jo každý den a přibližně ve stejnou dobu. A většinou sám. Občas sice někoho potkám, tak na chvíli pokecáme, ale nemám nikoho, kdo by se mnou běhával pravidelně.“ Důležitá informace. „A pravidelně běhám hlavně proto, aby si tělo naučilo přijímat to jako svou běžnou aktivitu. Ale po nějaké době by se to trochu mělo upravit. Víš jakože buď dobu, nebo množství, aby tělo pořád pracovalo. Aby si zase nezvyklo moc.“

No tak to vypadá zajímavě. Škoda jenom, že běhat s tužkou a papírem by vypadalo tak blbě. Budu se muset spolehnout na svou děravou paměť. Měj na paměti, že to děláš kvůli eseji. Jo jasně a kdo tomu věří?

„Takže kouzlo úspěchu je v pravidelnosti a stejném čase?“

„No tak nějak, ale hlavně je to tady,“ a poklepe si kloubem prstu na čelo. No to už víme, že jsou to blázni, jenom by mě zajímalo, co přesně je k tomu vede. „Víš, musí tě ho hlavně bavit. Jenom tak dosáhneš kýženého výsledku.“ Bavit? Zešílel?

„No to je zajímavé. Co přesně tě na běhání baví?“ Dovolila jsem si na něho vrhnou jenom jeden kraťoučký letmý pohled. Joo bezva. Bez úrazu.

„No tak předně, vybiju si stres.“ Na to by se podle mě líp hodil boxovací pytel, ale naši mi ho nechtějí dovolit. Taky kam bych ho v paneláku asi tak upevnila, že? Takže to občas aplikuju na bratrovi, ale ten se moc nedá. Jaký div, že? „No a taky se při tom dá krásně relaxovat a přemýšlet.“ Tak to já zvládám u knížky taky a nemusím se u toho nutně zpotit jak vrata od chlíva nebo si dokonce přivodit újmu na zdraví. „Nebo nemusíš myslet vůbec. Je to super. Ale vážně, jej ...promiň, teď jsem se nechal unést. Tobě to přece vysvětlovat nemusím. Přece běháš sama, takže víš co tím myslím.“ No to těžko. Zatím mi nepodal žádný přesvědčivý argument, abych se tu proháněla po ulicích sem tam jako blázen.

„No jo, chápu co tím myslíš.“ Ne nechápu ale budiš. Začínám se nebezpečně zadýchávat. Asi se brzo svalím.

„Jsi v pořádku?“ Zřejmě až teď zpozoroval změnu v mém obličeji. I rajče by mi mohlo závidět a o dechu už se ani nemůžeme bavit, protože momentálně žádný nemám.

„Jo nejspíš....“ popadám dech. No tak to je konec. Dál už neuběhnu ani metr. Konec exkurze. Prdím na to. Velmi neelegantně sebou mrsknu na trávník. Ach jo.

Stojí nade mnou a nevěřícně na mě kouká. Nechápu na co kouká. Jo ahá. Je vážně divné, když někdo nemůže už po 800 metrech popadnou dech, když má být vytrvalostním běžcem, jak o sobě tvrdil že?

„OK. Přiznám se. Je to na mě vidět. Neběhám. A momentálně jsem úplně mrtvá.“ Koukla jsem na něj, co to s ním udělá. Musím říct, že byl kouzelný, jak se snažil přemoct záchvat smíchu.

„Já to přece vím.“

Já to přece vím? Jako co ví? Že neběhám? Jak to? Ach jo to je trapas.

„Co víš?“ Prosím né...

„No že neběháš. Jenom jsem doufal, že když tu budu běhat sem tam jak trotlík, tak si mě všimneš a možná se ke mně přidáš. A nakonec mi to vyšlo.“ No já snad blbě slyším. Je po mě a jsem v nebi.

Začal se smát teď už na plno. Asi jsem vypadala celkem inteligentně. Posadil se ke mně na trávník.

„Víš, znám se s tvým bráchou. On mě s tebou pořád nechtěl seznámit, prý je to maximální mrhání jakéhokoliv úsilí. Ale já mám doma taky ségru, takže jsem to nebral moc vážně. A nakonec mi to úsilí vyšlo.“ Upřel na mě krásně zelenkavé oči.

Teda kdyby na mě mluvil svahilsky, tak bych mu rozuměla přibližně stejně. Pořád mi nedocházelo, že ten kluk sedící naproti mně, tu pobíhal vlastně kvůli mně. Jejda, takže on teď ví, že já jsem vyběhla kvůli němu? No teď bych chtěla alespoň na chvíli zkusit pocit pštrosa a zahrabat si hlavu do písku.

„No takže ty víš že neběhám a tady běháš kvůli mně? Ehm... takže když jsme u těch přiznání, pomohl bys mi prosím pomoct napsat esej na téma Sport a jeho aplikace v životě? Oba víme, že já na to nejsem rozhodně ta povolaná osoba.“ Úsměv číslo 5.

„To víš že jo. Mno... ale když už jsme teda venku, co bys řekla aspoň na krátkou procházku? Tomu sport opravdu říkat moc nemůžeš. A neboj kdyby něco, jsem ochotný Tě zpátky třeba donést.“

No kdo by takové nabídce odolal? Nakonec Peťa, jak se ten krásný klučina jmenuje, přestal bezcílně pobíhat kolem našeho paneláku a já přestala předstírat, že sportuju a začali jsme společně chodit na procházky. Peťa začal zase běhávat sám v parku za městem, tak jak to dělával dřív a já si pro změnu začala sedávat s knížkou na kraji toho parku na lavičku. Byl to krásný kompromis. A pointa? No z eseje jsem dostala nakonec 2, protože jsem si některé věty prostě nedala vymluvit (tak nějak můj přístup ke sportu),a o sportu si pořád myslím, že je to šílenost, ale změnila jsem svůj názor na sportovce. Tedy aspoň na jednoho. Můj Péťa totiž blázen nebyl. Teda byl, ale do mě, což mi absolutně nevadilo. No aspoň k něčemu mi ten SPORT byl.