Apríl od Nory

Alice Cullen

Konečně nastal apríl. Dost jsem se na něj těšila. Vlastně se na něj těšila celá rodina. Apríl se u nás nikdy nedržel, tady nikdo nikoho nedokázal překvapit. Maximálně Emmett párkrát něco vymyslel, a to spíš pro pobavení veřejnosti. Letos to ale bylo jiné. Byla s námi Bella a tenhle apríl si všichni hodlali užít. Příští rok už to nebude možné, protože tou dobou už Bella bude s konečnou platností jednou z nás. Ale prozatím… Stačí jen říct, že přípravě na tento apríl jsme se věnovali velice pečlivě.

Bella Swan

Dělala jsem si starosti. Alice už aspoň dva týdny nechodila do školy, a když jsem chtěla jít navštívit zbytek Edwardovy rodiny, nedovolil mi to. Vždycky to nějak zamluvil. A na očích jsem mu stále viděla takový smutný výraz, i když se to snažil zakrývat. Už jsem toho měla dost. Dneska jeho rodinu navštívím, ať se to Edwardovi líbí, nebo ne.

„Edwarde?“

„Hmm?“

„Půjdeme dnes k vám domů? Chtěla bych vidět Alici. A s Esmé už jsem si taky dlouho nepopovídala. Charlie dokonce říká, že Carlisle si teď v práci vybral volno, což se mi na něj moc nezdá, ale aspoň ho taky uvidím…“ začala jsem.

„Bello, byl bych raději, kdybychom tam nešli. Nebo už tě nudím?“ řekl a v předstírané hrůze na mě vytřeštil svoje nádherné oči.

„Edwarde, tohle mi nedělej,“ zasténala jsem a snažila se udržet si myšlenky pohromadě.

„A co?“ zamrkal nevinně.

„Neodváděj mou pozornost. Prostě je dneska jdu navštívit a je mi jedno co si o tom myslíš.“ Což sice nebyla pravda, ale nemusí taky vědět všechno.

„Radši půjdu s tebou. Není dobré nechávat tě samotnou. Může nad tebou přeletět letadlo a při tvém štěstí by na tebe klidně mohlo spadnout,“ vykládal. Nějak moc rychle mi ustoupil, což bylo neobvyklé, ale rozhodně jsem si nestěžovala. No, stejně mi to dělalo starosti. Přišlo mi, že mi něco tají, ale nemohla jsem přijít na to co. Na uvažování jsem stejně neměla moc času, protože jsem musela jít oznámit Charliemu, že jdu dneska ke Cullenovým, a kdybych se jen na chvíli zdržela, asi bych ho už doma nezastihla. Byla totiž sobota ráno a Charlie se chystal na ryby.

„Tati?“

„Ano, Bells?“

„Jdu dneska s Edwardem k nim domů, možná se vrátím později, ano?“

„Ke Cullenovým? Tak běž, holčičko, a pozdravuj ode mě Carlislea.“ Jistě, určitě se divíte, že to Charlie bere s takovým klidem, ale už si zvykl na myšlenku, že s tím prostě nic nenadělá, hlavně když budu mít s Edwardem v létě svatbu. No, já si na to ale stále ještě nezvykla. Svatba, brr.

Sotva Charlie vyšel ze dveří, už stál Edward u mě.

„Jdeme?“ Ani nečekal na odpověď a doslova mě dotáhl k náklaďáčku. S povzdechem jsem si sedla na místo spolujezdce. Nemám ráda, když Edward řídí. Po cestě jsem konečně mohla uvažovat nad Edwardovým podivným chováním. Teď mi přišlo, že nejenže přede mnou něco tají, ale navíc je z něčeho dost nadšenej. Opravdu jsem nechápala, proč se tolik zdráhá mě vzít k nim domů a pak tam se mnou naopak pospíchá, jako by se něčeho nemohl dočkat. Začala jsem se bát, co se děje. Takovéhle věci pro mě nekončí dobře. Ještě jsem měla v paměti stužkovanou anebo oslavu mých narozenin.

Když jsme vstoupili k nim do domu, něco mi tu přišlo jinak. Po chvíli mi to došlo… Už to tady nebylo tak zářivě čisté a přitom hřejivě přívětivé. Bylo to tu spíš mrazivě chladné, změna byla vidět všude. Dokonce jsem tu a tam zahlédla pavučiny. Nejhůř na tom byly stěny. Byly něčím postříkané. Pomalu jsem si to šla prohlédnout. Když jsem to pochopila, zděšeně jsem od zdi odskočila. Byla to krev. Polekaně jsem se otočila na Edwarda.

„Už víš, proč jsem tě sem nechtěl vzít?“ ptal se smutně.

„Jak… Edwarde, co se tady stalo?“

Už už mi chtěl odpovědět, když se jeho smutný výraz změnil ve vyděšený a on se přede mě rychle postavil. Ten postoj mi připadal povědomý… ano, jistě, stejnou pozici zaujal vždycky, když mě chránil… ať už to byli Volturiovi anebo Victoria, ale před kým mě chce chránit teď?

Než jsem si to stihla pořádně promyslet, někdo odpověděl na mou otázku. Ten hlas mi byl děsivě povědomý, ale přesto tak neznámý.
„Chceš vědět co se stalo, Bello? Přijel nás navštívit Aro. Změnil náš pohled na svět. Díky němu jsme si uvědomili, že jsme až příliš dlouho žili zbytečně nepohodlně.“ Byl to Carlisle. Jeho oči byly rudé. Za ním najednou stál zbytek Cullenových. Všichni měli tytéž rudé duhovky. Už to nebyli ti, co jsem znala.

„Hmm, Bello, nevím ti proč, ale najednou mám docela žízeň. Nebude ti, Edwarde, doufám vadit, když ochutnám? Možná ti něco nechám,“ promluvil Jasper. Z Edwardovy hrudi se dralo vrčení a já jsem byla strachem ochromená. To nemůže být pravda. Volturiovi… Aro… krev… rudé oči… Cullenovi… To prostě nešlo dohromady.

„Zabiju tě dřív, než ochutnáš,“ bránil mě Edward rozzuřeně.

„Opravdu si tím jsi tak jistý, Edwarde?“ otázal se Emmett. „Taky bych si dal.“

Esmé, Alice a Rosalie jen přikyvovaly.

Najednou se Jasper a Emmett vrhli na Edwarda. Zděšeně jsem zavřela oči. Měla jsem pocit, že mi něco uniká. Když mi to došlo, oči jsem zase otevřela.

Všichni Cullenovi stáli vedle sebe a usmívali se na mě.

„Apríl, Bello, dneska je apríl!!!“ vykřikla Alice.

Naštvaně jsem se na ni zadívala: „Ale takhle jste mě děsit nemuseli.“

„Bello, no tak, pochop nás. V naší rodině žádná překvapení ani být nemůžou. Chtěli jsme si to užít. Navíc, ty jsi tak úžasně důvěřivá,“ přemlouvala mě se štěněčím výrazem.

„Drahoušku, copak bychom ti ublížili?“ objala mě Esmé.

„Byli bychom sami proti sobě,“ přizvukoval Carlisle. Už jsem jim odpustila (možná tomu trochu napomohl Jasper). Opravdu jsem byla naivní. Copak by mi o tom Edward neřekl? No, možná by mě nechtěl děsit, ale určitě by mě sem nevzal a spíš by mě hned vystěhoval z Forks. Jak lehce mě šlo oblafnout. Emmett se ještě teď pochechtával (mělo to svoje výhody – nemohl to nijak doprovodit těmi svými komentáři) a Rosalie se na mě jen omluvně usmívala. No, stejně si to ještě s jedním Cullenem vyřídím.

„Edwarde, nemohl jsi mi aspoň říct, že je dneska apríl? Na chvíli jsem byla opravdu vyděšená,“ otočila jsem se na něj.

„Bláhová Bello. Copak bych někomu dovolil, aby ti ublížil?“ přivinul mě k sobě do náruče.

„Jak vás mohlo napadnout zrovna tohle? A není vám líto těch zničených stěn?“ vyptávala jsem se.

„Za tu legraci to stálo. Jsi úžasně roztomilá, když jsi vyděšená. Popravdě, nemyslel jsem, že zrovna tomuto uvěříš. Raději jsem si do zálohy schoval pár překvápek,“ ozval se Emmett.

Na to Edward zareagoval: „Emmette?! Co jsi provedl s mým klavírem?“

„Nic!“ bránil se dotyčný, „Jen jsem ho trochu vylepšil…“ Až teď jsem si všimla, že přes Edwardův klavír je přehozená nějaká látka. Emmett k ní přistoupil a pomalu ji sundal, jako by odhaloval nějaké umělecké dílo. Vyprskla jsem smíchy a ostatní na tom byli podobně, jen Edwardovi unikl zmučený výkřik. Klavír byl totiž pomalovaný růžovou barvou a polepený zářivými flitry.

„A to ještě není všechno,“ ozval se Emmett potom, co se mu podařilo osvobodit se od zuřivého Edwarda.

„Emmette! Co jsi provedl s mým autem?!“ zavyl Edward a hnal se do garáže.

„Být tebou, tak za ním nechodím,“ doporučila jsem Emmettovi, který se chystal Edwarda následovat. Emmett se na mě jen uculil a okázale mou radu ignoroval. Ostatní se jen tiše pochechtávali a vzájemně si vyndávali kontaktní čočky.

„Co vy jste to za rodinu,“ kroutila jsem hlavou, když se Edward vrátil.

„Jsme ta nejnormálnější rodina na světě, kterou jsi kdy mohla potkat,“ usmál se a políbil mě. V duchu jsem se taky usmála. Neměl pravdu. Je to ta nejlepší rodina na světě, co jsem kdy mohla potkat. Ať žije apríl!