Přítel nebo přítel

autor:Luki

Seděla jsem na obrubníku a sledovala jsem západ slunce. Samo o sobě celkem nic zvláštního, jenomže já sem moc nevnímala tu oranžovějící kouli na obzoru. Byla jsem v zadumaná sama do sebe. Tak takhle člověk dopadne, když moc přemýšlí. Přemýšlela jsem tak moc o tom, co bych chtěla či nechtěla, že v okamžiku, kdy jsem se konečně rozhodla, že to opravdu chci, už nebylo co chtít.

Abych vám to nějak přiblížila. Samozřejmě se jedná o jedno kluka. Problém je v tom, že jsem od přírody dost váhavý člověk a to že jsem narozená ve znamení Vah tomu rozhodně moc nepomáhá. Kuba do mě byl zamilovaný co pamatuju. Vždycky jsem ho brala jak nejlepšího kamaráda. Byl to človíček, se kterým mi bylo na světě snad nejlíp. Věděla jsem, že bych mu mohla zavolat i ve 3 ráno a on byl schopný se oblíknout a přijít mě utěšit. Já jsem toho ale nevyužívala, nebyla jsem taková mrcha. Abych pravdu řekla, taky jsem do něj byla zamilovaná. No a v čem byl problém? Proč tu teď brečím nad rozlitým mlíkem? Proč teda nejsme spolu?

Bylo to proto, že jsem v něm viděla svou oporu. Měla jsem prostě strach, že když ten vtah mezi námi povolím a on nevyjde, že přijdu o člověka, na kterém mi neskutečně záleží, že přijdu o svého nejlepšího přítele. Kamarádky mi radily, jdi do toho. Není lepší kombinace, než mít v jedné osobě milence i přítele. Jenomže pro váhavého člověka jako jsem já, prostě tato kombinace není. Já jsem donutila samu sebe rozhodnout se mezi těmito dvěma variantami. Ke smutku nás obou ve mě vyhrálo přátelství. Kuba je ale neskutečný človíček. Trhalo mi to srdce, dívat se na něj a vědět, že je ochotný obětovat svou lásku pro mé přání. Byla jsem srab. Strach byl prostě silnější. Řídila jsem se heslem, že kdo neriskuje, ten si neublíží, bohužel mi unikal dovětek. Kdo nic neriskuje, nic nezíská.

Teď už to vím taky. Měla jsem sto chutí se proplesknout. Zasloužila jsem si to. To, že jsem se rozhodla, že budu trpět já, je můj problém. Ale já rozhodla i o utrpení člověka, kterého miluju.

Co už. Teď je pozdě. Myslíte si, že si našel jinou? Možná by to bylo takhle lepší, ale není to tak. On nepatří mezi lidi, kteří jsou schopní se na rozkaz odmilovat. Jeho srdce je věrno. Když se jednou někomu samo rozhodne věnovat, už od dotyčného obdarovaného neodchází. Co záleží na tom, že obdarovaný neví co si darem počít? Udělala jsem chybu, že jsem tak lehkovážně zacházela s tím nejcennějším co jsem kdy vlastnila.

Pokud vás napadla myšlenka, že zemřel. Naštěstí nemáte pravdu, i když pro mě teď už ztracen je. Odstěhoval se. No to je toho. Vím, že si myslíte, co teď řeším, že? Jenomže on se odstěhoval do jiného státu a bohužel i na jiný kontinent. Jeho rodiče pracují pro nějakou velkou nadnárodní firmu a byli nuceni odstěhovat se do Brisbane v Austrálii. Vzdálenost vztahům moc neprospívá všeobecně, zvláště pak, když vám v cestě za štěstím stojí vaše vlastní zbabělost, blbost a celý oceán.

Tak jsem seděla na obrubníku a pozorovala západ slunce. Ztratila jsem vše co šlo a vlastně nic. Jak může ztratit něco, co prakticky neexistovalo? Dospěla jsem k názoru, že kdybych dostala ještě jednu šanci, tak se zhluboka nadechnu, zavřu oči a skočím rovnýma nohama do všeho, co mi byl život ochotný nabídnout. Bohužel jsem měla pocit, že by to nesměl být nikdo míň, než můj nejlepší přítel. Kluk, kterého si nesmírně vážím, na kterého jsem se naučila spoléhat, člověk, kterému bezmezně důvěřuju a hlavně kterého až bolestně miluju.

Vážně, proč se člověk dobere rozhodnutí, až když už je pozdě? Nebylo by pro mě lepší být stále nerozhodná nebo dokonce blaženě nevědomá o svých, o jeho, o našich citech? Jak by byl život jednodušší? Ale nebyl by také o to víc smutný?

Už jste si někdy položili otázku, co je lepší? Jestli nikdy lásku nepoznat, nebo milovat a ztratit? Při bolesti ze ztráty svého srdce, bych vám teď odpověděla, že lásku nepoznat. Když se ale zamyslím, láska je vlastně dar. To vám se vám někdo nebojí se naplno otevřít a bezmezně vám důvěřovat. To, že jste pro někoho to nejdůležitější v jeho životě. Je ochotný přejít všechny vaše špatné vlastnosti. Někomu se líbíte takový jaký jste. I po ránu nebo v horečkách. Z toho úhlu pohledu se to vlastně zdá jako zločin, toto odmítnout nebo neopětovat. Jsem vlastně zločinec.

Sedím tu na chladném betonu a vzpomínám na chvíli, kdy jsme se viděli naposled. Nesnáším loučení, ale musela jsem s ním jet. Nechtěla jsem se za nějaký pátek otočit a vyčítat si, že jsem se s ním ani nerozloučila. Bylo pro nás oba neskutečně těžké pohlédnout si do očí s vědomím, že je to možná naposled. Polykala jsem slzy vnitřního utrpení. Hmatatelně jsem cítila pusto v srdeční oblasti. Zavřela jsem oči a vybavil se mi utrápený pohled zelenkavých očí orámovaných hustými černými řasami. Oběma se nám leskly slzy v očích. Nechtěli jsme si však tu slabost povolit. Nechci, aby si mě pamatoval s červeným nosem. V hlavě mi zní poslední slova, jejichž význam chápeme jenom my dva. „Nezakopni.“ „Neboj dám pozor.“

Na tváři se mi usadil výraz imitující úsměv. Nezakopni bylo totiž první slovo, které mi řekl. Tedy jsem se málem přerazila přes obrubník a narazila jsem do něj. Od té doby si ze mě dělal legraci. Pak se tón jeho hlasu při vyslovení tohoto slova začal pozvolna měnit, až se pro nás slovo nezakopni stalo synonymem pro nevyslovenou lásku, o které jsme věděli oba. Jenom já ji nechtěla slyšet.

Už jsou to 2 měsíce a končí prázdniny. Byly to nejdelší prázdniny mého života a já byla poprvé v životě vděčná, že už končí. Potřebovala jsem zavalit svůj mozek činností, protože moc přemýšlel. Co by kdyby. Je to nejhorší, když jdete spát a přemýšlíte, co jste měl udělat nebo říct. Toužila jsem se ráno vzbudit a mít možnost vyjádřit všechnu lásku, kterou jsem v sobě dusila.

Seděla jsem na tom blbém obrubníku, kde jsme se poprvé potkali a už jsem nesledovala západ slunce. Měla jsem oči plné slz, které si začaly brázdit cestu po mých tvářích a padaly vstříc tvrdé realitě života. Proč jenom jsem se neodhodlala dřív? Mohli jsme spolu být alespoň na ten krátký čas. Pravda byla, že mě nikdy nenapadlo, že bych už s Kubou nebyla. Brala jsem jeho přítomnost strašně automaticky a ani jsem si nepřipouštěla, jak musel v mé přítomnosti trpět, nemoct projevit svou lásku ke mně. Zvláště, když věděl, že ho miluju taky.

Jsi blbá. Měla jsem na sebe takový vztek. Vstala jsem a nakopla vší silou obrubník, jako by vše byla jeho vina. Nohou mi projela prudká bolest, bylo ale zvláštně příjemné jí cítit. Brala jsem to jako trest za všechny chyby, kterých jsem se dopustila. Domů jsem došla s myšlenkami zaobírajícími se ním.

Druhý den byl první školní. Bylo to poprvé, kdy na mě Kuba nečekal před vchodem do školy. Bylo to poprvé, kdy jsem zasedala za svůj stůl sama. Bylo mi neskutečně smutno. Všechny kamarádky rozebíraly zážitky z prázdnin, kde která byla a koho tam potkala. Jejich brebentění jako by míjelo mou mysl. Ale já myslela jen na zelené oči a pohodový úsměv. Kubo, jak se ti asi vede v nové škole. Taky vzpomínáš na naše společné začátky? Zmoženě jsem si položila hlavu na lavici.

„Mali, ty brečíš?“ Nevěřícně jsem zvedla hlavu a zahleděla se do těch nejkrásnějších zelenkavých očí na světě.

„Kubo? Co tady děláš?“ Asi jsem svůj mozek už tak unavila, že mi poskytuje únik z reality.

„No co, dohodl jsem se s našima, že střední dodělám tady. Budu bydlet u babičky.“

Vstala jsem, chvíli jsme na sebe nerozhodně koukali a já pak vypískla neskutečnou radostí a vběhla mu do náručí.

„Miluju tě Kubo. Prosím odpusť mi co jsem všechno neudělala už dřív.“

Vzal můj obličej do svých dlaní. „Vždyť já vím, že mě miluješ. Proto jsem tady. Taky tě miluju. Nemohl jsem bez tebe být. Chyběl mi tvůj smích i to, jak jsi schopná se rozbrečet i u večerníčku.“ Něžně se otřel špičkou nosu o můj.

„No tak konečně...“ třídou se rozléhal smích a potlesk. Bylo to jako z nějakého levného románu. Ale mě to bylo jedno. Držela jsem v náručí toho nejbáječnějšího kluka na světě. Šťastně jsem se zasmála.

„No ale že mi to trvalo, což?“ Šibalsky se na mě podíval.

„Hlavně, že Ti to vůbec došlo. Alespoň k něčemu byly ty dva nejdelší měsíce v mém životě. Byl jsem odměněn tvou láskou.“

Byli jsme neskutečně sentimentální, ale krásně šťastní. Měla jsem nějakou dobu tendence nám oběma vynahrazovat vše za proplýtvaný čas. Nakonec jsme střední dokončili spolu a Kuba se dohodl s rodiči, že v Česku vystuduje i vysokou školu, takže jsme pořád spolu. Dokonce jsme si našli i společné bydlení. Musím říct, že jsem ani jednou nezalitovala, že jsem se nakonec rozhodla zavřít oči a skočit. Neříkám, že náš vztah je bez mráčku, ale o to je pak to usmiřování kouzelnější, nemyslíte?