Silvestrovská povídka 2012

Neměla jsem Silvestr moc v oblibě. Nějak jsem v dětství nechápala jeho kouzlo, které mi došlo, až když jsem byla puberťák a zjistila, že Silvestr existuje jen proto, aby se mohl člověk opít do němoty a nikdo mu to nemohl vyčítat. Ne že bych se toho někdy mohla účastnit. Jedna z věcí, na které rodiče opravdu dávali pozor, byla míra alkoholu, který jsem mohla vypít. Budoucí královna se přece nemůže opít, jak zákon káže! To je prostě nepřípustné!

Na druhou stranu mi zrovna tenhle zákaz ze všech zákazů nedělal veliké problémy dodržovat. Je nuda opíjet se sám a já neměla nikoho, s kým bych se mohla opíjet. Můj společenský život byl nulový. Neměla jsem ani jedinou kamarádku… alespoň do doby, než jsem nastoupila na internát. Tehdy, když mi bylo sedm let, mi bylo tohle však velice vzdálený. Byl to v podstatě druhý Silvestr, který jsem mohla slavit. Do pěti let to pro mě byl obyčejný den. V šesti jsem byla nadšená, že se konečně můžu té slávy účastnit, abych pak byla zklamaná. Takže jsem tenhle rok od toho nic nečekala. Kromě jedné věci – měl přijet Dominic!

Dominic s námi moc času netrávil. Přijel na Vánoce a za dva dny zase odjel. Přijížděl pak vždy jen na Silvestr a druhý den byl zase pryč. Dominic byl jediný důvod, proč jsem každý rok prosila rodiče na kolenou, abych nemusela jít spát. Čas strávený s ním byl velice vzácný, a já si ho chtěla ukradnout co nejvíce.



Vstávala jsem celkem brzo. Výhoda zimy byla delší noc, kratší den. Na rozdíl od Vánoc jsme Silvestr opravdu moc neřešili. Stále jsme měli vánoční výzdobu, žádné balónky, girlandy ani další blbosti jsme nevedli. Celkově naši rodiče Nový rok vůbec neřešili. Skoro celý den byli pryč. Odpoledne pracovali, večer odjeli na každoroční večírek, kde opět pracovali. Přijížděli pak domů téměř nad ránem.

Teprve minulý rok, jsme poprvé „slavili“ Silvestra doma. A to v podstatě jen kvůli mně. Rodiče sice zase odjeli na večírek, ale pak přijeli domů, i když téměř na poslední chvíli. A pak přesně o půlnoci jsme si ťukli, dali pusy a pak šli v podstatě spát.

Tenhle rok to probíhalo stejně. Když jsem vstávala, rodiče se zrovna připravovali k odjezdu. Anthony pomáhal matce do kabátu, zatímco otec si narovnával kravatu. Jakmile mě matka uviděla, usmála se a popřála mi dobré ráno.

„Drahoušku, vyspala ses dobře? My s tatínkem zrovna odjíždíme, pokusíme se přijet co nejdříve, ano. Takže na sebe buďte s Anthonym hodní,“ kladla mi na srdce.

„Dominic nepřijede?“ zeptala jsem se s panikou v hlase. Nedokázala jsem si představit, že by nepřijel! Těšila jsem se na něj! Chtěla jsem ho vidět! Kromě toho jsem nechtěla být s Anthonym sama. Chvíle s ním strávené o samotě byli vždy příšerné! Naštěstí jich nebylo hodně.

Matka se zamračeně podívala na hodiny, které stály u dveří. „Měl tu už dávno být. Asi má jen zpoždění.“ Otočila se k otci. „Možná ho potkáme.“

Otec přikývl, že ji slyší a už si to mířil k domovním dveřím. „Tak si to spolu užijte!“ zamávala nám matka ze dveří, aby v nich potom s otcem zmizeli.

„Tak co chceš dělat?“ zeptal se po chvíli zírání na dveře Anthony s téměř otráveným tónem. Pokrčila jsem rameny. Chtěla jsem, aby přijel Dominic!

„Karty s televizí?“ zkusil to znovu Anthony. S povzdechem jsem přikývla a otočila se směrem k mému oblíbenému pokoji, kde byla i televize. Anthony mezitím skočil pro karty. Překvapil mě, když přišel nejen s kartami, ale i dalšími hrami. Sedl si vedle mě na pohovku a zatím co jsem čučela na zábavný pořad s originálním tématem – Silvestr, míchal a rozdával karty.

Mastili jsme karty snad hodinu a bylo vidět, že to ani jednoho moc nebaví. Střídavě jsem vyhrávala já a pak zase Anthony. Bylo vidět, že se nesnaží nade mnou nijak vyhrát, ale ani že mě vyhrávat nenechává. Prostě střídavě házel a míchal karty.

V jednu chvíli jsem slyšela, jak bouchli domovní dveře a uslyšela Dominicův hlas, jak zdraví našeho komorníka. Vyskočila jsem na nohy, až se mě Anthony lekl, a okamžitě jsem upalovala za ním.

„Dominicu!“ vypískla jsem, jakmile jsem ho uviděla mezi domovními dveřmi, jak si svléká kabát a podává ho komorníkovi.

Otočil se ke mně a usmál se. To už jsem mu však skákala do náruče. Zavrávoral, ale naštěstí to ustál. Mačkala jsem ho a mačkala…

„Zdravím tě, princezno!“ Ještě víc jsem ho zmáčkla. Pak jsem se odtáhla a dala mu pořádného hudlana na pusu.

„Ehm, díky,“ poděkoval mi za pusu trošku rozpačitě. Bylo mi jedno, jestli to bylo nevhodný nebo nás přitom někdo viděl. V té chvíli to byla stejně jen nevinná dětská pusa.

„Čau, brácho,“ řekl Anthony, který se odněkud vyloupl, a poplácal Dominica po rameni. Já byla k němu mezitím opět přisátá.

„Ahoj, Anthony.“

Dominic mi naznačil, že mám slézt dolů. Nechtělo se mi, tak móc se mi nechtělo. Ale věděla jsem, že k němu nemůžu být přisátá věčně a proto jsem hezky poslušně slezla dolů. Místo toho jsem se ho chytila za ruku jako klíště.

„Jaká byla cesta?“ zeptal se Anthony, zatím co jsme se vraceli do salónku. Nějakou dobu spolu blábolili o bezvýznamných věcech, které mě nezajímali. Já byla docela spokojená, že vedle něj můžu sedět, držet se ho za ruku a dívat se na něj. A nejšťastnější jsem byla, když se na mě otočil a věnoval mi úsměv.

„Jací jsou lidi?!“ vyhrkla jsem v přestávce, kdy ani jeden z nich nemluvil.

Dominic se na mě otočil. „Lidi jsou… jiní,“ odpověděl váhavě. Nechápavě jsem se zamračila. Jak jiní? Nemají tesáky… to jsem přece věděla! Jsou ještě v něčem jiní?

„Je těžké lidi popsat pár slovy. Jejich život je jiný, jejich priority jsou jiné, jejich vláda je jiná než naše. Na tohle není lehká odpověď!“ řekl a cvrknul mi do nosu.

„A máš pro nás zase nějaké zábavné historky?“ zeptala jsem se nadšeně.

Svraštil obočí a zapřemýšlel. „Jednou jsem byl v restauraci a vedle mého stolu, seděl jeden starší pán, kterému se nikdy nic nelíbilo. Číšník z něj byl hrozně nešťastný, cokoliv přinesl, bylo špatně. Polívka byla studená, kuře nedopečený, brambory tvrdý, voda moc tekutá. Prostě hrůza. Ke všemu ten pán trošku zapáchal, což pro můj citlivý nos nebylo moc příjemné.

Konečně ten pán zaplatil, seřval ještě číšníka, že ho příšerně obsluhoval a že už do téhle restaurace nikdy nevkročí. Pak se zvedl a odešel. Bohužel se mu nějakou nešťastnou náhodou dostal ubrus za kalhoty a tak ten nešťastník strhnul vše, co bylo na stole na zem. A to i skleničky a talíře, prostě všechno. Samozřejmě se mu všichni začali smát.“

Vyprskla jsem smíchy, když jsem si představila, toho starého pána.

„Vztekal se?“ zeptala jsem se ho.

„Ani ne, spíš mu pěkně sklaplo.“ Tentokrát jsem se rozesmála a Dominic se mnou.

„Cos dělal v restauraci?“ zeptal se Anthony.

„Měl jsem tam pracovní schůzku…“ Dominic pracoval pro nějakou společnost a něco pro ni dělal. Nic jsem o tom nevěděla. Byla jsem malá holčička a té se důležité věci neříkali…

„Máš ještě nějakou zábavnou historku?“

Dominic zase zapřemýšlel. „Ani ne. Lidi nejsou moc vtipní. Spíše ubozí. Jet s puberťáky ve vlaku je o život. Když poslouchám, jak se předhánějí, kdo se nejvíc opil a kdo sbalil nejvíc holek… je rozhodně velice zajímavé je poslouchat.“

Zapřemýšlela jsem o balení holek, ale moc dlouho jsem se tím nezaobírala. Místo toho jsem se zapáleně pustila do rozebírání jedné hry, kterou jsem si chtěla zahrát.

Nejdříve jsme hráli aktivity. Sice nám chyběl jeden člověk, ale nevadilo nám to. Každý měl figurku a partnera mu pokaždé dělal někdo jiný. Samozřejmě jsem prohrála, protože to byli aktivity pro děti, které dospělí bráchové v klidu zvládali. A když se snažili mi dát náskok nebo naopak, aby prohrávali, tak jsem se jen naštvala. Nakonec to byl tedy duel mezi Anthonym a Dominicem, který k mé radosti vyhrál Dominic.

Další hra, kterou jsme hráli, byla o vědomostech. Jmenovala se „americký film“. Nejvíce mi šla rubrika večerníčky a pohádky, na které mí bratři samozřejmě dávno zapomněli. Hráli jsme, povídali si a smáli se. Bylo to moc pěkné… pěkný večer… bohužel se tak nějak stalo, že jsem usnula.

Nevím, jak dlouho jsem spala. Zřejmě to bylo trochu déle, protože jsem přes sebe měla přehozenou deku. Pootevřela jsem oči a viděla, že hra je stále rozehraná. Bratři si jí však nevšímali. Bavili se dál o něčem, o čem jsem nic nevěděla, protože mi unikla pointa.

„Pššt, nebo vzbudíš Colien,“ řekl zrovna rozesmátý Dominic. I Anthony se zrovna uklidňoval z výbuchu smíchu. Bylo zvláštní je takhle vidět. Moc často jsem je spolu nevídala a určitě ne v takové družné náladě.

Když se tak oba pochechtávali, oba byli téměř k nerozeznání. Kdybych nevěděla, jaký má kdo oblečení, rozhodně bych váhala, kdo je kdo. Jindy chladný a mrzutý Anthony byl najednou pryč a podobal se tak Dominicovi mnohem víc, než kdykoliv předtím.

„Stejně ti nevěřím,“ řekl Anthony.

„Jak to?!“

„Chceš mi říct, že po tobě vyjela sekretářka tvého šéfa a ty jsi jí odmítl?!“ Zamračila jsem se a najednou byla úplně vzhůru. To co si tu vyprávěli, se mi vůbec nelíbilo!

Dominic si povzdechl. „Vůbec jsi nepochopil pointu. Snažil jsem se ti popsat jakým důmyslným a brilantním způsobem se o to pokusila!“

„Ale já jsem tě pochopil. Krásná sexy sekretářka se tě pokusila svést a tys ji řekl „hele, promiň, ale nejde to“!“ Ulevilo se mi, když jsem odposlechla, že se nic nestalo. Sice jsem byla ještě malá, abych pochopila úplný obsah slova „svést“, ale úplně blbá jsem nebyla. A vůbec se mi nelíbilo, že by se do mého Dominica, zaláskovala nějaká jiná žena!

„A co jsem měl udělat? Užít si s ní sex a pak jí říct „sbohem“? Docela dobře jsem pochopil, co mi nabízí. Já jsem bohužel, trošku romantičtější, na nezávazný sex mě neužije. Kromě toho bych mohl mít problémy v práci…“ obhajoval se trošku naštvaně Dominic.

Anthony místo toho protočil oči. „Vůbec si neužíváš! Ani nevíš, jak moc ti závidím! Závidím ti, že můžeš odsud vypadnout a žít si svůj vlastní život! Já bych neváhal a užil bych si to s ní. Užil bych si všechno, co mi tahle zlatá klec odpírá!“ zvolal naštvaně a zoufale. Poté následovalo ticho. Všichni tři jsme byli zamyšlení. Jako by na mě dopadla Anthonyho slova… zmocnilo se mě zlé tušení, že to třeba jednou budu taky řešit… že to na mě dopadne stejně jako na Anthonyho… a to se mi vůbec nelíbilo.

Z neradostných myšlenek nás vyrušilo otevření dveře a mamčin naštvaný hlas: „To byl příšerný večer!“

Vyletěla jsem do sedu a bylo mi jedno, že jsem se tak prozradila. „Rodiče!“ vypískla jsem nadšeně a začala se hrabat z pod deky. Bráchové se jen pousmáli a nechali mě běžet. V jednu chvíli jsem se skoro, až přizabila, jak jsem za nimi letěla. Zapomněla jsem si vzít boty.

„Ahoooj!“ zavolala jsem radostně, když jsem je uviděla. Otec se na mě usmál a rozevřel pro mě náruč. Máma se stále mračila. Skočila jsem otci do náruče a začala ho mačkat a mačkat…

„Užíváš si večera, drahoušku?“ zeptal se mě otec.

„Jo!“ odpověděla jsem rázně a znovu ho objala.

„Kde máš bratry?“ zeptala se mě máma.

Kývla jsem hlavou dozadu. „Tam! Hrajeme hry! Zahrajeme si nějakou všichni společně?“ zeptala jsem se naprosto nadšená tou představou.
„Dnes rozhodně ne, jsem unavená,“ zhatila moji ideu mamka. Zabručela jsem a sklouzla dolů na zem. Chytila jsem se táty za ruku a spolu jsme následovali mamku, která se vydala za bratry.

Shledání rodiny bylo opravdu zajímavé. Matka pozdravila bratry a pak si jen sedla vyčerpaně do křesla. Otec si sednul na gauč vedle Dominica a já mu seděla na klíně. Běžela televize a nikdo neřekl ani slovo. Podívala jsem se na hodiny a zjistila, že zbývá půl hodina do půlnoci. Byla jsem z toho tak nadšená, že jsem porušila ticho.

„Budeme si zase ťukat skleničkami?“ zeptala jsem se.

Otec se pousmál. „No jasně! Za chvíli nám je služebná přinese.“

„A budu mít šampáňo jako vy?!“

„No jasně!“ řekl otec a mě svitla naděje, že konečně ochutnám nápoj dospělých. „Dětský šampáňo.“ Schladil moje nadšení.

„Co na plese?“ zeptal se Anthony.

„Katastrofa,“ zabrblala matka.

„Nebylo to tak zlé, někteří politici byli jen trochu dotěrní,“ řekl otec. Matka si odfrkla, stále byla naštvaná. Zajímalo by mě, co se na tom plese přihodilo, tak zlého! Koukla jsem se na otce, který se najednou taky mračil. Divné divné…

„Co se stalo?“ zeptal se trochu opatrně Dominic, jako by nevěděl, zda je lepší se neptat.

Otec zavrtěl hlavou, zřejmě se o tom nechtěl bavit. „Nic.“

„NIC? Jak nic?“ vyletěla matka. „Nedivím se, že jsi v klidu! Ty ses nemusel bavit s těmi fiflenami, které kritizovaly, jak vedu svoji domácnost… jak vychovávám své děti! Prý: ,Ta vaše dcera ještě nechodí do společnosti? Nevypadá to, že by se k sobě nějak měli s Anthonym! Je snad nějaký problém v jejich budoucím svazku?´“ vztekala se matka pisklavým tónem, když napodobovala své „přítelkyně“. Anthony jako by se najednou ztratil svým koukáním do všech stran, to Dominic raději koukal do země, při jejím výkladu. Jako by se matka dotkla citlivého tématu.

„Neber si jejich řeči vůbec k srdci. Jsou to megery, které se tě snaží jen naštvat! Baví je, tě pozorovat, jak se vztekáš!“ odpověděl ji otec, který pomalu přestával mít trpělivost. Já se koukala z matky na otce, z otce na Dominika a z Dominika na Anthony.

Vůbec jsem nevěděla, co dělat… Jen málokdy jsem viděla rodiče se hádat. Většinou byli, co se týče politiky za jedno, domácnost měla na starost matka, takže jí do toho otec nikdy nemluvil, a pokud se neshodli na výchově, většinou to řešili normálním rozhovorem nebo se pohádali v soukromí. Spíše jim bylo jedno, co ten druhý dělá, než aby se kvůli tomu hádali…

„Tobě se to řekne! Ty s nimi netrávíš téměř každou minutu svého dne! Místo toho, abys mě od nich osvobodil, jak jsi mi sliboval, sis povídal s Glosberym o nějaké nové fontáně, co si pořídil na zahradu!“ vztekala se čím dál tím hlasitěji matka.

„Už jsem se ti za to omluvil! Já mám taky své povinnosti a jestli si myslíš, že bavit se o nějaké blbé fontáně je zábava, tak se šeredně pleteš!“

„Alespoň se na tvoji hlavu dennodenně nesnáší kritika!“

„Ne, na mě se totiž snáší rovnou výhružky, které slibují revolucí a nepokojemi! Tvoje starosti jsou naprosto nesmyslný! Nic proti tomu co zažívám každý den já!“ křičel už otec.

„Cože?“ vykulila matka oči. „Děláš si ze mě srandu? Moje problémy ti přijdou nesmyslný?! Tak mě oprav prosím tě, ale myslíš, že beze mě by jsi byl schopen – “

„Už toho mám dost!“ přerušil matku otec, „celou cestu tě jen poslouchám, jak si stěžuješ na ples… a na svůj život!“

Matka vyskočila na nohy, já se nějak ocitla na gauči a otec najednou taky stál. „To já toho mám dost! Mám dost tohohle manželství!“ křičela matka.

„Hlavně, že já ho miluju!“

„Život s tebou je fakt příšerný! Už se nemůžu dočkat, až bude po všem!“

Hádka se stupňovala a stupňovala a já se cítila mizerněji a mizerněji. Byla jsem v naprostém šoku. Co se to děje? Co to má znamenat? To se rodiče nemají ani trochu rádi? Oni se snad rozejdou? V hlavě mi kolovalo tisíc podobných myšlenek. Bála jsem se. Byla jsem zmatená. A vůbec se mi nelíbilo, jak se k sobě rodiče chovají.

V tu chvíli jsem udělala, to jediné čeho jsem byla schopná. Vyběhla jsem s pláčem z pokoje. Zabouchla jsem za sebou dveřmi a stulila se do klubíčka u skříňky, která stála naproti pokoje.

Plakala jsem a plakala a vůbec mi nepomáhalo, že se rodiče stále hádali. Jako bych vůbec neodešla. Pořád mi v hlavě běželo, že se rodiče rozejdou… že už nebudou spolu… že už se nikdy nesejdeme jako rodina. Myšlenky zabíhaly dál a dál, až mi v hlavě znělo, že mě rodiče vůbec nemají rádi. Co když se rozejdou kvůli mně? Třeba nejsem dost hodná!

Plakala jsem a plakala… jen matně jsem slyšela, o čem se rodiče hádají, ani jsem to nechtěla vědět. Někdo z bratrů se je snažil uklidnit, ale spíše si je poštval ještě proti sobě. Tohle bylo prostě příšerný! Takhle jsem si Silvestr nepředstavovala!

„No tak, neplakej,“ ozval se vedle mě něžný hlas. Vzhlédla jsem a uviděla Dominica, jak u mě klečí a shovívavě se usmívá. Vzmohla se ve mně další vlna pláče. Vrhla jsem se mu kolem krku, mačkala ho a bulela mu do krku. Zatímco jsem brečela, hladil mě Dominic po vlasech nebo po zádech. Šeptal mi uklidňující slova a hlavně mě pořád objímal.

Nakonec mi snad už nezbyly žádné slzy. Pofrkávala jsem a stále Dominica mačkala. Nakonec jsem se téměř uklidnila. Dominic mě od sebe trochu odtáhl.

„Podívej!“ zvolal nešťastně a začal mi sušit tváře. „Tady – kapesník. Vysmrkej se!“ řekl a podal mi kapesník. Hlasitě jsem se do něj vysmrkala a chtěla mu ho vrátit.

Odmítavě zvedl ruku. „Ne díky, můžeš si ho nechat.“

Pousmála jsem se a strčila si kapesník do kapsy. Podívala jsem se na něj a zároveň slyšela, že se rodiče pořád dohadují, i když už o něco tišeji. „Musíš jim to odpustit,“ řekl Dominic, „není to pro ně lehké. Mají problémy, kterým porozumíš, až budeš větší!“

Zase ta blbá fráze! Prý, až budeš větší! No to jsem na to zvědavá.

„Rozejdou se?“ zeptala jsem se tónem, stále podbarveným pláčem.

Dominic mi věnoval utrápený výraz, jako by mu mě bylo líto. „To určitě ne, beruško,“ uklidňoval mě a rukou mi prohrábl vlasy.

„Rodiče mají prostě moc starostí a někdy je toho na ně moc.“

„Myslíš, že mě mají rádi?“

„Jak jsi přišla na takovou hloupost, že by tě neměli rádi?! To je naprostý nesmysl! Rodiče tě milují! Musíš mi věřit, když ti říkám, že jediného čeho nikdy nebudou oba litovat je to, že tě mají!“

Nadějně jsem se na něj podívala. „Opravdu?“

„Samozřejmě, hlupáčku,“ řekl a objal mě. Taky jsem se k němu přitiskla a byla tak neskonale šťastná, že je tu se mnou, že bych ho nejraději umačkala.

„A já tě mám taky moc rád,“ řekl mi něžně do vlasů. Znovu mi vyhrkly slzy do očí, tentokrát však štěstím.

„Já tě mám taky moc moc ráda.“

Ještě jsme se nějakou dobu objímali, než mě od sebe Dominic odtáhl. Otřel mi slzy, vzal za ruku a vedl zpátky do pokoje, kde bylo už nějakou dobu ticho. Nechtělo se mi tam, ale Dominicova přítomnost mi dodávala potřebnou sílu a tak jsem se nechala vést do jámy lvové.

Všichni seděli, tak jako předtím. Anthony se tvářil značně podrážděně. Se strachem jsem pohlédla na rodiče. Otcův výraz jsem nerozeznala, matka se tvářila netrpělivě a lítostivě. Jakmile jsme vstoupili, okamžitě se zvedla a vrhla ke mně.

„Moc mě to mrzí, zlato,“ začala se omlouvat a přitom mě mačkala v objetí. „Opravdu moc mě mrzí, že jsi toho byla svědkem! Už se to nikdy nebude opakovat, to ti slibuju!“

Odtáhla se ode mě a místo toho mě hladila po tvářích. Otec se k nám mezitím přiblížil. „Taky mě to mrzí. Neměli jsme takhle vybouchnout.“
Nadějně jsem se na ně podívala. „Takže se nerozejdete?!“

Matka se s divným výrazem podívala na otce, ale když se na mě znovu podívala, trošičku se usmívala. „Toho se bát nemusíš,“ řekla mi matka. Vypískla jsem a vrhla se jí kolem krku. Pak jsem se vrhla tátovi k nohám a objala ho kolem nich. Poplácal mě po hlavě a tím bylo vše vyřešeno.

V další chvíli se otevřeli dveře a do pokoje vstoupila drobná služka s tácem, na kterém byly dvě láhve a skleničky.

„Za chvíli bude půlnoc,“ prohlásil Anthony. Znovu jsem vypískla a podívala se na hodiny. 23:57. Vrhla jsem se ke konferenčnímu stolku, kam položila služka tác a jen tak tak že jsem do ní nestrčila. Popoháněla jsem otce, aby si s rozděláváním lahví pospíšil, abychom to všechno stihli. Přesně za minutu dvanáct, jsme nakonec stáli kolem stolku a odpočítávali společně s televizí sekundy do nového roku.

„Tři… dva… jedna… Šťastný Nový rok!“ Všichni jsme si postupně poťukali a připili si.

„Tak ať je ten další rok lepší než tenhle!“ řekl otec.

„Ať jsme hlavně zdraví, šťastní a máme se rádi!“ řekla matka.

„Amen!“ odsouhlasil Anthony. Vypila jsem svoji skleničku na ráz. Venku už jsem slyšela rachejtle a chtěla jsem být co nejdříve venku. Konečně jsem to vyžbluňkla.

„Honem! Honem! Rychle ven!“ popoháněla jsem všechny. Dominica jsem pro jistotu vzala za ruku a táhla ho za sebou. U dveří jsem sebrala komorníkovi z rukou svůj kabát a navlíkla si ho, až venku. Konečně! Konečně jsem viděla to, na co jsem se z celého Silvestra těšila nejvíce! Ohňostroj!

Bouchalo to všude kolem nás. Přestože byl náš dům stranou od ostatních, stejně jsme přes stromy viděli ty hrátky světel. K tomu bylo nádherné počasí. Celý den svítilo sluníčko a obloha byla vymetená i teď, takže se pozorovalo prostě nádherně.

Držela jsem se z Dominicem za ruku a společně jsme se koukali na tu nádheru. Ostatní za námi přišli trošku později. Nakonec jsme však byli venku všichni.

Podívala jsem se na otce a matku, který si vyměnili jemný úsměv, matka se pak do otce zavěsila. Společně se pak zadívali na oblohu. Anthony stál na opačné straně, ruce v kapsách a téměř bez nadšení se díval na ohňostroj.

Nakonec jsem se podívala na Dominica. Vycítil můj pohled a taky se na mě podíval.

„Šťastný Nový rok, princezno,“ řekl a usmál se na mě dokonale božským úsměvem. Taky jsem se na něj usmála a objala ho jednou rukou kolem pasu. I když se večer moc nepovedl, hlavní bylo, že tu byl Dominic se mnou. Celkově bylo důležité jen to, že budeme vždycky spolu.

Alespoň jsem si myslela, že to tak vždy bude…