Ráno jsem se probrala s pocitem, že něco není tak, jak by mělo být. Znáte to. Špatné tušení se vám usadí v krajině břišní a vy přemýšlíte, co se děje. Stejně jsem se cítila i já. Vstala jsem a říkala si, že to byl jenom přetrvávající pocit ze snu, který se mi v poslední době se železnou pravidelností stále vracel. Nechtěla jsem si ho ale v myšlenkách znovu přivolávat. Byl to jenom sen. Ty se přece nestávají skutečností. Kdyby ano, tak by se mi splnil jiný sen, kterým by se vynegoval ten, který mě tak trápil. Splnil by se mi sen, že člověk, kterého nade vše miluji se uzdraví.
Thomas. Důvod mého života. Nemyslím to ale sentimentálně zamilovaně. On mě opravdu doslova vytrhl ze spárů smrti. Jakoby život věděl, že mi toho dluží neskutečně mnoho, poslal mi do mé temnoty slunce v podobě dvou krásně čokoládových očí a úsměvu, který vás zahřeje jenom při pohledu na něj. A že život věděl za co mi to dluží. Prožila jsem si minulost, na kterou by si každý přál zapomenout. Vše začalo mým první přítelem. Na začátku se vše zdálo jako z pohádky. Kdyby to bylo možné, stále by mě nosil na rukou. Časem se ale připletl ke špatné skupině lidí a ti ho stáhli na samé dno společnosti. Byla jsem slepá, zamilovaná a moc měkká na to, abych se od něj odpoutala. Začal mě tedy stahovat s sebou. V době, kdy jsem prozřela, ještě pro mě nebylo tak pozdě, ale přítel mě nenechal jen tak jít.
Ještě teď na sobě cítím ty odporné dotyky, kdy si nebral násilím jen mé tělo, ale hlavně trvale znásilnil mou duši. Dlouho jsem se z tohoto zážitku nemohla vzpamatovat. Cítila jsem se tak méněcenná a pošpiněná. Jako by mě někdo zašlapal do odpadu země a vzbuzoval ve mně dojem, že to tak opravdu má být. Že jsem si to zasloužila. Že nejsem nic lepšího, než ten odpad kolem mě. Tolik jsem se styděla pohlédnout do oči sobě samotné, jak jsem tedy měla dovolit, aby se na mě díval někdo další? Jak říkal on, stejně by mi to nikdo nevěřil, a pokud bych s tou směšnou historkou opravdu vyšla na světlo, on i jeho noví známí se postarají o to, abych si to obvinění hezky rychle rozmyslela. Musím si sama sobě přiznat, že v té době jsem měla pocit, že se mé tělo od mé duše oddělilo a žili si každý po svém. Změna přišla až v okamžiku, kdy jsem zjistila, že ten hrůzný čin nezůstal jen tak bez následků.
V prvním okamžiku jsem měla tendence si tu věc sama vyškrábat z těla ven. V naprostém amoku jsem se pokusila o sebevraždu. Nenáviděla jsem to, co bylo ve mně a nenáviděla jsem samu sebe, že jsem to připustila. Jako bych snad měla nějakou možnost, jak vše zvrátit. Probrala jsem se až v nemocnici, kde mi ošetřující lékař oznámil, že se naštěstí plodu nic nestalo, ale že to bylo jen o příslovečný vlas. V tu chvíli jsem se zamyslela sama nad sebou i nad tím, co nosím pod srdcem. Uvědomila jsem si tu sílu svého nenarozeného dítěte s jakou lpí na svém životě. Jak odolal mému pokusu nás obou zbavit budoucnosti. Rozhodla jsem se, že to budu brát jako znamení osudu, že mi byl poskytnut nový směr cesty, po které bych se měla vydat. Upřela jsem tedy všechny se síly na vybudování přijatelné existence jak pro sebe tak pro svou holčičku. Našla jsem si práci v jedné domácnosti jako úklidová výpomoc a jako hlídání k dětem. Plat nebyl vysoký, ale stačilo to na pronájem jednoho pokoje a jídlo, nutné k přežití. Život ovšem získal pocit, že jsem se s přestálou životní zkušeností vyrovnala moc snadno, tak se rozhodl zasáhnout znovu. Byla jsem v 5 měsíci těhotenství, když jsem o svou holčičku přišla. Mé tělo prostě už nebylo schopno plod donosit. Nebyla to prý má vina.
Má psychika ovšem neunesla, co vše musela za posledních 7 měsíců přestát a já se zhroutila. Byla jsem hospitalizována na psychiatrii. Nikdo nevěděl co se mnou. Nebyla jsem ochotná jakkoliv spolupracovat. Co oni vědí? Co můžou vědět, co se člověku táhne hlavou? Oni se ráno budí políbením svých partnerů, mohou své děti pohladit, než je vysadí před školou. Co mám já? Kvůli svému partnerovi nenávidím všechny muže. Dítě, které bylo světlem mého života, mi smrt vyrvala z náručí. Co mi zbylo?
Pro svůj klid i klid ošetřujících lékařů, jsem začala sedávat v nemocničním parku na lavičku, která byla až v samotném rohu. Tupým pohledem jsem sledovala dění kolem sebe. Kdysi dávno mě pohled na krásně rozkvetlou louku s motýlím rojením okouzloval. Teď jsem si nebyla ochotná připustit jakýkoliv cit. Schovala jsem samu sebe za vysokou zeď, kterou jsem bohužel nebyla schopná sama zničit. Tak to šlo den ze dne, z týdne na týden, měsíc po měsíci. Bylo to na konci léta, když si ke mně začal sedat mladý muž. Z počátku jsem jeho přítomnost jenom stěží vnímala. Párkrát se se mnou snažil zapříst rozhovor. Zůstala jsem netečná, ale sama proti své vůli, jsem ho neodehnala. Jeho přítomnost pro mě byla zvláštně uklidňují. Po nějaké době už jsem byla na jeho mlčenlivou přítomnost tak zvyklá, že když je toho dne neobjevil, pocítila jsem neklid. Proti své vůli jsem ho vyhlížela. Zarazila jsem se, vždyť vlastně ani nevím, jak pořádně vypadá. Byla jsem tak nevšímavá ke svému společníkovi, že o něm vlastně vůbec nic nevím. Neobjevil se ani druhý den. Musím říct, že jsem se díky tomu sama dobrovolně prokopávala zdí vystavěnou kolem svého nitra. Začala jsem sama dobrovolně vnímat sluneční paprsky a zpěv ptáků kolem sebe. Už jsem nebyla tak apatická.
Ke své vlastní radosti, pocitu, který jsem už necítila tolik měsíců, jsem se svého společníka další den už dočkala. Zvědavě jsem na něho pohlédla, abych zjistila, že to byl docela obyčejný kluk, který na tom podle jeho strhaných rysů v obličeji nebyl právě zdravotně nejlépe. Nesměle jsme se na sebe usmáli. Myslím, že to byl začátek našeho přátelství. Thomas, jak se můj nový přítel jmenoval, byl ovšem neuvěřitelný člověk. Jak jsem se dozvěděla, bojoval už rok s rakovinou tenkého střeva. Nechápu jak dokázal vtipkovat na svůj vlastní účet. S oblibou prohlašoval, kdo z nich dvou měl zrovna navrch. Když to byl on, jeho nálada byla přímo sluníčková, když to byla nemoc, smál se s takovým smutným podtónem. Ale ať se dělo cokoliv, nikdy mu z obličeje ta kouzelná věc jménem úsměv nezmizela. Sedávali jsme spolu často a dlouho. Musím říct, že jsem si ani nevšimla, kdy ta změna proběhla, ale my se do sebe zamilovali. I lékaři byli z průběhu mé změny k lepšímu, nadšení, tak mě začali pomalinku připravovat na vstup do normálního života. Nechtělo se mi opouštět nejdůležitějšího člověka svého života na delší dobu, ale nakonec jsem neměla na výběr. Musela jsem začít žít. Bylo to důležité pro nás pro oba. Plánovali jsme, že až se Thomas vyseká z toho nejhoršího, tak si najdeme společné bydlení a já se o něho budu starat. Oba jsme se těšili na den, kdy bude moct být propuštěn. Našla jsem nám podnájem nedaleko nemocnice, abychom to měli co jak nejblíž v případě, že by se nedej bože něco stalo.
Dnes jsem se ale probrala s tím nepříjemným pocitem, že je něco špatně. Prosím, ať je Thomas v pořádku. Poslední dobou se tak krásně zlepšil. Lékaři nám slíbili, že během 2 týdnů bychom ho mohli přestěhovat už k nám. Jak krásně to znělo. Najednou mi srdce vynechalo jeden úder. Dech se zastavil. Kdybych měla někde na stěně obraz, nejspíš bych na něj teď upřela zrak a čekala, že spadne dolů.
Z ruky mi vypadl hrníček s ranní kávou, chytla jsem se za krk, měla jsem najednou pocit, že se už víc nenadechnu.
„Ne....“ hlesla jsem do ticha bytu.
Najednou jako by moje nohy začaly jednat bez mého vědomí a já se rozběhla ven z bytu, po schodech ven z domu. Nezastavila jsem se v běhu, ani když jsem přebíhala přes silnici. Nevnímala jsem zuřivé troubení aut, které byly nuceny na poslední chvíli brzdit. Jediné co jsem si byla schopná stále opakovat, je, že se nic neděje. Ne vždycky přece šestý smysl funguje.
Vběhla jsem do areálu nemocnice. Míjela jsem lidi, kteří na mě upírali soucitné pohledy, jako by věděli, že se pokouším vyhrát předem prohraný boj s časem. Doběhla jsem k výtahu. Snad ještě nikdy v životě jsem nepocítila takovou bezmoc, než když jsem musela stát v té plechové krabici, která se podle mého mínění neskutečně pomalu dostávala, tak, kam jsem potřebovala. Věděla jsem ovšem, že kdybych měla schody vyběhnout, nebyla bych tam rychleji. Ale bylo to v tom, že jsem musela něco dělat, vyvíjet nějakou činnost. Výtah zastavil a já ani nečekala, až se úplně otevře. Protáhla jsem se rychle ven a nehleděla jsem na lidi, které jsem svým rychlým pohybem málem smetla. Teď pro mě bylo nejdůležitější ujištění, že je Thomas v pořádku. Doběhla jsem k lítacím dveřím na oddělení a v tu chvíli, jako bych se oddělila od svého těla. Najednou mnou prostoupil zvláštní klid a mír. Jako bych to co mě čeká za těmi dveřmi už věděla.
Rozrazila jsem dveře a vběhla dovnitř. Sestřičky vykonávající službu, při tomto hluku otočily svůj obličej ke mně. Znaly mě, najednou se jim na tváři usadil výraz lítosti a smutku.
„Ne .... prosím....“ opět jsem se rozběhla k jeho pokoji, prosím jenom alespoň jednou vidět jeho pohled plný slunce....
Doběhla jsem k otevřeným dveřím jeho pokoje. Do očí mě udeřila prázdná postel s bělostným, naškrobeným povlečením. Vešla jsem do pokoje. Jako bych doufala, že uvidím jeho vysokou hubenou postavu vycházet ze dveří koupelny. Zhluboka jsem se nadechla, jako bych mohla zachytit jeho tolik charakteristickou vůni kůže. Nic. Zavřela jsem oči a vybavila si výraz jeho očí, když mi něžně šeptal, že mě miluje. Když jsem oči opět otevřela, pohled mi padl na noční stolek, kde stála kytice žlutých růží, věděl, že je miluju. O vázu byla opřená bělostná obálka, ze které na mě křičelo, černým písmem napsáno, moje jméno. Věděla jsem, co v ní najdu. Jeho sbohem.
Donutila jsem své nohy k pohybu. Uchopila jsem obálku do rukou a přitiskla si ji k srdci. Nebyla jsem schopná se pořádně nadechnout. Chtělo se mi umřít s mým sluncem. Otočila jsem se a přistoupila k oknu. Díky výhledu z tohoto okna jsme se seznámili. Říkal, že mě vídával sedět na lavičce, tak se jednou odhodlal a přidal se ke mně. Otevřela jsem obálku a vytáhla 5 hustě popsaných listů. Oči se mi zalévaly slzami. Ne, teď né. Prosím. Tohle je naše poslední společná chvíle. Zhluboka jsem se nadechla a pokusila se přečíst první slova.
Moje milovaná.
Vím, že když budeš tato slova číst, já už se nebudu mít nikdy možnost kochat tvým krásným úsměvem. Cítím se tak hrdý, protože jsem to byl já, kdo tě přinutil k tomuto nádhernému výrazu ve tvém půvabném obličeji. Prosím, neber mi tento pocit. Nedopusť, abych to byl já, kdo tě tvého úsměvu navždy zbaví. Prosím, věnuj mi tuto drobnou věc. Vždy, když se usměješ, věř, že já se budu usmívat také, ať budu kdekoliv. Nikdy Tě neopustím. Navždy nad Tebou budu držet stráž. Navždy budu ve tvém srdci a vzpomínkách, pokud mi to dovolíš. Prosím jen, nezapomeň ten pocit, jaké je to žít. Prosím, neupínej se příliš na svou minulost. Prosím, pozvedni hlavu a pohlédni před sebe. Někde tam najdeš naše sny. I když nám společná budoucnost nebyla dopřána, neznamená to, že jsem si s sebou vzal i tu tvou. Prosím a věřím, že se pokusíš vyplnit naše sny o velké rodině, že si dovolíš snít za nás, za oba.
Téměř jsem neviděla přes hustou clonu svých slz, když jsem si četla řádky psané rukou svého milovaného. Rukou, kterou už nikdy neuchopím do své. Rukou, která už mi nikdy nesetře mé slzy z tváří. Rukou, která už mě nikdy neobejme. Tuto báseň jsem složil při pohledu na to nejkrásnější, co mi život ve své velkorysosti dovolil shlédnout a milovat.
Život je jako první ranní paprsek slunce.
Život je jako první prohlédnutí.
Život je jako dar někoho milovat.
Život je jako síla postavit se za vlastní osud.
Život je jako úsměv na tvých rtech.
Život je jako schopnost odpouštět.
Život je jako touha být milovaný a tu touhu opětovat.
Život je jako možnost obejmout Tebe má lásko.
Život je jako vánek ve Tvých vlasech.
Život je jako pohled do Tvých něžných milujících očí.
Život jsi pro mě Ty má jediná.
Nežádám po Tobě nic má lásko, jen abys mi slíbila, že budeš žít za nás za oba. Je to velký úkol, tedy doufám, že se ho zhostíš celým svým srdcem. Prosím jenom, abys našla ráno při prvním slunečním paprsku důvod vstát. Prosím o to, abys měla sílu rozhlédnout se kolem se. Prosím o to, abys dala šanci někomu jinému tě milovat. Prosím o to, abys celou svou bytostí vykročila se vztyčenou hlavou vstříc svému osudu a nezalekla se překážek, které ti postaví do cesty. Prosím o to, abych nebyl poslední, kdo viděl kouzlo tvého úsměvu. Prosím o to, abys nedala šanci trpkým zklamáním minulosti nad sebou zvítězit. Prosím o to, abys milovala a dovolila Tě milovat. Je to mé jediné a poslední přání. Vědět, že dovolíš sama sobě být šťastná.
Navždy Tvůj milovaný
Na podlahu popadl poslední list dopisu. Neměla jsem sílu se pro něho natáhnout. Jenom jsem nechala tiše stékat slzy po svých tvářích. Ani nevím jak dlouho jsem tam stála a pozorovala slunce. To moje mi už navždy zapadlo. Sehnula jsem se pro listy, na kterých byla vypsána všechna láska světa. Přitiskla jsem si je k tělu jednu rukou, do druhé jsem vzala vázu s růžemi. Zhluboka jsem vdechla jejich krásnou vůni.
„Děkuji...“ řekla jsem do ticha pokoje. Kdyby tu byl, věděl by, že mu neděkuji za růže, ani za slova lásky. Ne, ON by věděl, že mu děkuji za to, že mi daroval život. Že mě naučil žít. Daroval mi mé osobní slunce, které bude v mém srdci svítit už napořád. Navždy. Byla to láska. Byla to jeho láska ke mně, moje láska k němu a naše nově nalezená společná láska k životu.
„Miluji Tě.“ Věděla jsem, že tam kde teď je, mě slyšel.
Došla jsem ke dveřím pokoje. Silně jsem si přitiskla vázu k tělu. Chtěla jsem se ohlédnout, ale věděla jsem, že bych neviděla to, co jsem tak toužila vidět. Jeden pár sluncem prozářených čokoládových očí.
Prosím, neupínej se příliš na svou minulost. Prosím, pozvedni hlavu a pohlédni před sebe.
Slibuju. Pravou nohou jsem vykročila z pokoje. Neohlédla jsem se. Vykročila jsem do nového života. Měla jsem velký cíl. Začít žít.