Choulila jsem se v Kanameho náruči a užívala si poslední chvilky klidu, pohody a lásky. Odmítala jsem myslet na to, co se stane… na to, co má Kaname v plánu. Byla jsem odhodlaná ho za každou cenu zastavit. Nemohla jsem dovolit, aby to dopadlo tak, jak to měl vymyšlený. To prostě nejde! Nehodlám něco takového akceptovat! Nikdy!
„Tak tady jsi,“ ozval se ode dveří cely hlas, který mě vytrhl z mého přemítání. Vykoukla jsem zpod Kanameho pláště, který kolem nás přehodil a uviděla Zera.
„Pojď ven. Máš návštěvu!“
„Já?“ zeptala jsem se zmateně.
„Ano,“ odpověděl a ve stejné chvíli vešel do dveří Ysaya-san.
„Ne,“ hlesla jsem.
„Přišel jsem splnit svůj slib,“ řekl s pohledem upřeným na Kanameho. Ten vzdychnul, jako by si oddechl po nekonečné cestě.
„Ne! Já nejdu!“ začala jsem křičet, držela jsem se Kanameho vší silou a třásla s ním, abych ho přivedla k rozumu. Do očí se mi draly slzy. Takhle to nemohlo dopadnout!
Kaname mě objal a svým typicky smutným hlasem řekl: „Vrať se do světa naplněného světlem, Yuuki. I když na mě zapomeneš, já si tě budu vždy pamatovat.“
Odtáhl se ode mě a podíval se mi do očí. „Jsi víc stvořená pro sluneční světlo.“
V tu chvíli mě sevřeli Ysaya-sanovi ruce a vytrhli z Kanameho náruče.
„O něčem takovém bych měla rozhodnout sama, Kaname!“ křičela jsem na něj a doufala, že si to na poslední chvíli ještě rozmyslí. Ale nerozmyslel. Nic neudělal. Jen mě smutně provázel očima. A já přestože jsem se ze všech sil bránila, stejně mě Ysaya-san bez menších problémů dotáhl až ven.
„Prosím přestaňte!“ prosila jsem se ho a doufala, že když nepřesvědčím Kanameho, možná se mi to podaří s ním. „Chci zůstat upírkou!“
Ysaya-san mě však moc nevnímal. Dál mě tlačil po cestě, ani jsem nevěděla kam. Nenechala jsem se tím však zviklat a dál se ho snažila přesvědčit, že to co chce udělat, je holý nesmysl. „Teď není vhodný čas, abych přišla o své schopnosti! Vše se děje kvůli existenci čistokrevných. Takže se to všechno týká i mě!“
„Říkám, že teď nemůžu všechno jen tak hodit za hlavu a utéct!“ křičela jsem už zoufale, jak mi pomalu docházelo, že moje situace je víc než bezvýchodná. Nikdo mi nepomůže… nikdo Ysaya-sanovi nezabrání proměnit mě v člověka…
Konečně se zastavil. Doufala jsem, že je to dobré znamení. Pak mi ale došlo, že tohle byl cíl cesty. Tady vše skončí.
„Omluv mě. Dcero Juuri a Haruky, moc ti děkuji. Jsem rád, že jsem byl pověřený k tomu udělat z tebe člověka. Moje dlouhá cesta, která už dlouho ztratila význam, může konečně skončit,“ promluvil a svým výrazem a tónem mi tak moc připomínal Kanameho… i on byl unavený ze své dlouhé cesty…
„Tohle je dobrý konec cesty, o které jsem si myslel, že nemá žádný smysl,“ řekl spokojeně a hned na to přikryl svojí rukou můj obličej a do mé mysli se zabodlo tisíce jehel. Vykřikla jsem a pokusila se o obranu, ale síla jeho moci mě srazila. Až jsem se nakonec ani nepokoušela dál bránit.
Cítila jsem jako by se uvnitř mě něco měnilo… něco, co mělo nenávratně zmizet. Už jsem byla smířená s tím, co se stane… když v tom se ozvala rána, něco mě vytrhlo zpod Ysaya-sanových rukou a přirazilo na kmen stromu.
Zírala jsem nechápavě do Zerových očí, které vypadali tak zmateně a naštvaně. Díval se na mě a přemýšlel. Zírala jsem na něj a viděla, jak se jeho výraz mění a jeho oči jsou vykulenější a vykulenější.
Zatřásl se mnou. „Jmenuješ se Yuuki!“ vykřikl. „Jsi žena, kterou chci chránit!“
Teď jsem na něj zírala já. Není přece možné, aby si vzpomněl! Překonat vůli čistokrevného… to je nemožné! A přece se to stalo. Jeho síla, odhodlání a možná i láska ke mně mu pomohla, aby se zbavil pavučin, které jsem mu obmotala kolem jeho mysli. Koneckonců je to Zero a u něj je možné snad všechno…
„Ty – sis vzpomněl?“ zeptala jsem se ho, i když to bylo zbytečné. Koukali jsme na sebe… Ysaya-san stál opodál a zatvářil se značně rozladěně, přesto počkal, až si to vyřídíme.
„Zdá se, že nevíš co dělat…“ promluvil Zero a dál mě hypnotizoval očima. I on zřejmě nevěděl co teď dělat a jak na vzniklou situaci reagovat.
„Vzpomněl jsem si, že mi něco chybí,“ pokračoval Zero, „to ty jsi mi sebral něco cenného, že?!“
„Už není času nazbyt, situace se změnila…“ promluvil Ysaya-san, ale ani jeden jsme ho nevnímali.
„Beru si zpět, cos mi vzala!“ prohlásil rozhodně Zero a dřív než jsem si stačila uvědomit, co to znamená, zakousl se mi tesáky do krku. Vykřikla jsem, ale zacpal mi pusou ruku. Bránila jsem se, nemohla jsem dovolit, aby mi odčerpal sílu. Ale Zero byl silnější a silnější a já slabší a slabší. Sál moji krev a já pomalu ztrácela vědomí… Najednou mě však nedržel. Ozvala se rána.
Svezla jsem se na zem a uviděla, jak se Zero válí kousek od nás a Ysaya-san stojí nade mnou v bojové pozici. Zero se ani nehnul, vytřeštěně zíral před sebe. „Mé vzpomínky…“ hlesl Zero v šoku, „Ichiru…“
Má zmatená mysl se snažila uvědomit si, co se to právě stalo. Aniž by mi byl dán čas na oddech, zvedl mě Ysaya-san na nohy. „Blíží se sem upíři, musíme si s proměnou pospíšit.“ Vykulila jsem na něj oči. Chce v té bláznivině pokračovat, když budeme napadeni?!
„Ne!“ vykřikla jsem rozhodně. „Musíme bránit – “
Ysaya-sanova ruka mi opět zakryla svět a jeho moc se mi provrtala do mysli. Vykřikla jsem. Chtěla jsem se bránit, ale jeho předchozí útok a útok Zera, ze mě vyšťavil většinu energie a já už neměla sebemenší šanci se bránit. Po tvářích mi stékaly slzy. Měla jsem takový vztek na Kanameho, že mi tohle dělá… Měla jsem takový vztek na Ysaya-sana, že k tomu svolil… a měla jsem takový vztek na sebe, že i přestože jsem poslední čistokrevná upírka na světě a díky tomu bych měla být silnější než Zero, silnější než Ysaya-san, ve skutečnosti jsem slabší než myš.
Už jsem se přestala bránit úplně a jen čekala, kdy se mé buňky přemění z upírských na lidské. Byla jsem s tím odevzdaná… nechala jsem Ysaya-sanovu moc, aby mi prohřívala celé tělo, už jsem se ničemu nebránila.
Když Ysaya-san najednou přestal. Sám od sebe.
Vyčerpaně jsem se opřela o strom a zmatně ho pozorovala. Odstoupil ode mě kousek a skenoval mě pohledem. Byla jsem ráda, že přestal, ale zároveň jsem se bála, že to bude znamenat něco mnohem horšího.
„Nemohu vás přeměnit v upírku,“ prohlásil nakonec po nekonečné době. Úlevou mi poskočilo srdce radostí. Měla jsem chuť ho obejmout a ohubičkovat ho.
„Proč?“ zeptal se zničehonic Zero podezřívavě. Podívala jsem se stranou a viděla, že se konečně zvednul. Ysaya-san ho však nevnímal a odpověděl mě.
„Cítím přítomnost dalšího stvoření. V takovém případě nemůže být transformace dokončena. Znamenalo by to pro něj smrt.“
Nechápala jsem to. Moje mysl byla zmatená. Další stvoření? Co to znamená…
„Jsi těhotná?“ zeptal se mě Zero tvrdě a nelítostně. Podívala jsem se na něj a pak na Ysaya-sana a nevěděla, co na to říct. Jsem – jsem těhotná? Je to možné? Tak brzo… to přece nejde…
„Gratuluji,“ řekl Ysaya-san a tak potvrdil Zerovu domněnku. Šokovaně jsem vydechla a trávila tu informaci. To prostě nemůže být možné! To je nemožné! Není to pravda… není… Nemohla jsem tomu prostě uvěřit… tohle bylo… nejde to…
Sáhnula jsem si na břicho a snažila se to pochopit. Pochopit, jak se to mohlo z jedné noci stát. Byla jsem mladá… velmi mladá na to, abych mohla mít dítě. Na druhou stranu Kaname, byl starý, velice starý. Ale stejně. Je to neuvěřitelné… je to zázrak!
Napadlo mě, že se to stalo z nějakého důvodu. Vzala jsem to jako znamení osudu. Znamení, že to co chce Kaname udělat, udělat nesmí. Nemůžu a nebudu vychovávat upírské čistokrevné dítě sama! Nechci a nebudu! Kromě toho Kaname po dítěti vždy moc toužil. Možná je tohle způsob jak ho zastavit. Třeba ho zlákám na možnost mít se mnou dítě… Ať tak, či tak, vůle už byla vykonaná. Těhotná už jsem.
„Musím ho zastavit!“ vykřikla jsem odhodlaně a rozeběhla se zpátky ke škole. Nevěděla jsem, zda mě někdo následoval, ale bylo mi to jedno. Běžela jsem o čas. Běžela jsem tak, jako ještě nikdy v životě. Bála jsem se, že přijdu pozdě. Opět se mi do očí hrnuly slzy, když jsem si uvědomila, co se teď mohlo dít. Kaname už mohl být mrtvý. Už mohlo být pozdě.
Přibližovala jsem se k budově školy. Zabočila jsem na postranní cestu, do domu, který se kdysi používal jako dílny. Teď tam byla postavená pec na výrobu protiupírských zbraní. Vběhla jsem dovnitř a hned zabočila na schodiště. Už z jeho poloviny jsem viděla pec. A před pecí klečel na kolenou Kaname. Připravený obětovat se.
„Kaname – ne!“ vykřikla jsem zoufale ve stejnou chvíli, kdy si ruku vrazil do hrudi, aby si vytrhl srdce a hodil ho do pece.
„Nesmíš! Ne!“ křičela jsem zoufale s brekem, zatímco jsem běžela po schodech nahoru, ale nevnímal mě. Už jsem to cítila… cítila jeho odhodlání, že dokončí, co začal.
„Jsem těhotná!“ vykřikla jsem na celou budovu.
Zarazil se. Ruku stále uprostřed své hrudi.
Konečně! Konečně jsem doběhla, až nahoru! Hned jsem se k němu vrhl. Dopadla jsem před ním na kolena, oči zalité slzami. Chytila jsem ho za ruku, kterou měl ve své hrudi a doufala, že mu tím zabráním cokoliv dalšího udělat.
„Cos to říkala?“ zeptal se tiše. Podívala jsem se mu do obličeje. Tvářil se smutně, oči měl však rozšířené nevěřícností nad tím, co jsem mu řekla.
„Jsem těhotná,“ zopakovala jsem šeptem a rozpaky uhnula očima.
Kaname zavřel oči. „To není možné,“ šeptl odmítavě.
Chytila jsem mu obličej do rukou. „Ysaya-san to ze mě vycítil, když mě chtěl proměnit v člověka.“
Vydechl a otevřel oči. Volnou rukou mi zajal do vlasů. Opřela jsem se o jeho ruku a topila se v naději, že nakonec vše dobře dopadne.
„Je to pravda?“ zeptal se. Pohlédla jsem na něj a spatřila, že už nejsme sami. Kousek od nás stál Ysaya-san.
„Ano,“ odpověděl Kanamemu jednoduše.
Znovu jsem se podívala na Kanameho. Tvářil se smutně, snad ještě smutněji než předtím. Neměl by spíš mít radost? Zavřel opět oči a po tváři mu stekla jediná slza. Pochopila jsem to jako špatné znamení. V tu chvíli jsem ucítila, že chce dokonat svoji práci.
„NE!“ vykřikla jsem a rychle mu chytila ruku a tlačila proti němu vší silou, která mi zbyla. „To přece nemůžeš!“
„Mrzí mě to,“ zamumlal, „musím dokončit, co jsem začal. Upírské zbraně musí existovat. Nemůžeme dovolit, aby se stalo to samé, co před tisíci lety, kdy upíři vyhladili málem celé lidstvo! Chceš vzít lidem jejich naději v boji proti upírům?“
Vrtěla jsem hlavou a opět plakala. Nechtěla jsem to dovolit. Nechtěla jsem, aby takhle skončil!
„Pusť.“
„Ne,“ vzlykla jsem.
„Můj pane,“ ozval se Ysaya-san. Podívali jsme se na něj. „Bude mi ctí nahradit vaše místo. Velice rád se stanu zbraní proti škodným upírům.“
Nadechla jsem se. Nemohla jsem uvěřit, že to řekl! Opravdu by to udělal? Obětoval by se pro nás… umřel by pro nás…?
„Ne,“ odpověděl odmítavě hlavou. Naděje pohasla stejně rychle, jako vzplála. „To nemohu dovolit. Slíbil jsem, že to budu já. Nepřál bych ti takový osud. Ve skutečnosti neumřeš, budeš žít v tisíci zbraní… navždy… a to je něco příšerného.“
Ysaya-san se mile usmál. „Můj život už je stejně u konce. Alespoň budu mít znovu nějaký účel. Alespoň dám svému životu nový smysl.“
Kaname mlčel, díval se na něj. A já ani nedýchala. Nepřála jsem Ysaya-sanovi nic zlého, ale doufala jsem, že to Kaname přijme. Naděje mnou cloumala, myslí jsem se upínala k tomu, aby vše dobře dopadlo.
Kaname na mě pohlédl. Povzdechl si a zavřel na chvíli oči. „Jsem příliš sobecký,“ zamumlal nakonec, „ztratil jsem se ve svých touhách. Všechno, co se stalo potom, co jsem vyhladil senát, se mělo stát, až když bys byla plně přeměněná na člověka. Udělala jsem chybu, ale nedokázal se zastavit. Abych se zbavil všech paradoxů, kladl jsem na tebe přehnané nároky a sebral ti tím úsměv, který ti zářil z hloubky tvého srdce.
Nakonec jsem ti dokonce řekl o své minulosti, jen abych zjistil, zda mě dokážeš přijmout nebo ne. Přesto těchto chyb nedokážu plně litovat. Přesto musím všechny své hříchy a chyby odčinit. Plánoval jsem to udělat tím, že zbavím svět nebezpečných čistokrevných, bez kterých se už nikdy nebudou rodit noví upíři a zároveň vytvořím zbraně, které je budou kontrolovat. Tebe jsem měl v plánu zanechat v Zerových rukách… Měli byste být spolu.“
Vydechla jsem nevěřícně. To, co mi tu říkal, se nedalo snést…
„Kaname, já si nedokážu představit svět, ve kterém už nikdy neuslyším tvůj hlas,“ vzlykla jsem. „A nechci ani takový svět poznat!“
Zavrtěl hlavou. „Nebraň mi.“
Chytila jsem jeho ruku a položila si jí na břicho. „Tady roste naše dítě! Dítě, které nepozná svého otce! Takhle to chceš?!“
Zadíval se na naše propletené ruce na břiše. Vycítila jsem přítomnost někoho dalšího. Zero nás zřejmě doběhl.
„Můj pane,“ ozval se pokorně Ysaya-san, „máte šanci začít znovu. Dítě změní celý váš svět způsobem, který si nedokážete představit! Nepropásněte tu šanci! Dovolte, abych obětoval svůj život pro správnou věc.“
Dívala jsem se na Ysaya-sana a čekala. Čekala jak se Kaname rozhodne. Po snad nekonečné době se na mě podíval, v očích se mu třpytily slzy. „Není to takhle správné,“ zašeptal rezignovaně. Já se však usmála a po nekonečné době ho vášnivě objala. Taky mě objal a schoval svoji tvář do mých vlasů. Cítila jsem, jak pohnul svoji rukou, v místnosti se objevil zápach jeho krve. Poslední znamení jeho rezignace. Plakala jsem mu v náruči, ale tentokrát úlevou a štěstím.
Zároveň jsem ucítila další pach krve. Vzhlédla jsem a uviděla, jak si Ysaya-san vytrhl své srdce a hodil ho do pece. Teď jsem plakala i kvůli němu. Děkovala jsem mu za tolik věcí, tak moc jsem mu byla vděčná a zároveň mi to bylo líto a ze sebe samý se mi dělalo zle. Ale Kaname byl se mnou a na tom mi záleželo nejvíc.
„Kurane,“ promluvil pohrdavě a zároveň výhružně Zero, tak jak to uměl nejlépe. „tohle není konec. Mám zpátky své vzpomínky a hodlám splnit slib, který jsem dal Ichirovi. Opět se uvidíme a tentokrát naposledy.“
Kaname neodpověděl. Zero odešel. A já se jen přitiskla víc ke Kanamemu. Odlehčená od všech starostí, které mě tížili. Lehká jako nikdy předtím…
***
Čas utíkal rychle. Rychleji než by se mi líbilo. S Kanamem jsme byli relativně šťastní, nebo alespoň spokojení. A to i přes hrozící mraky, které stále kroužily nad našimi hlavami. Upírská komunita se stále ještě nevzpamatovala z událostí dřívějších měsíců. A my byli ti, co byli za ty události odpovědni.
Upíři se na nás zlobili. Nelíbilo se jim, jak situace dopadla a stejně tak se jim nelíbilo, že je chce Kaname opět uvázat na řetěz. Bojovali proti tomu, seč mohli. Naštěstí nebo naneštěstí, jsme byli jediní čistokrevní, kteří zbyli. Ostatní byli zabiti. A proto se Kaname o naše životy nějak obzvlášť nebál.
Lovci se opět vzpamatovali. Zbudovali novou akademii a díky svým zbraním, které získali díky oběti Ysaya-sana, se znovu vrhli do boje s upíry. To způsobilo, že se upíři stáhli a obě strany teď bojovali o převahu moci spíše politikou, než násilím. To znamenalo, že upíři a lidé mezi sebou budou navzájem nerušeně koexistovat ještě dlouhou dobu. Já s Kanamem se o to alespoň přičiníme.
Teď jsem však měla jiné starosti, které mě zaměstnávali. Moje těhotenství. Za těch sedm měsíců co uběhlo, jsem pěkně přibrala. Cítila jsem se tlustá, oteklá, prostě ošklivá. Kanamemu to však nevadilo. Řekl mi dokonce, že se mu takhle líbím víc, protože to znamená, že takhle tlustá jsem kvůli němu, kvůli dítěti, které mi dal.
Kaname byl spokojený tak jak jsem ho ještě nikdy neviděla. Často se na mě usmíval tím svým typickým polosmutným pousmáním. Často mě po bříšku hladil, uši k němu přitisknuté, jak se snažil zachytit dech děťátka. Nebo si s bříškem povídal. Já se přitom sice cítila trochu nesvá, ale nechala jsem ho, ať se s těhotenstvím vypořádává po svém. Byla jsem ráda, že se na miminko těší.
Já sama jsem se na miminko těšila. Zároveň jsem se však hrozně bála. Nebyla jsem na těhotenství připravená. Byla jsem tak moc mladá! Nepřipadalo mi, že bych měla být mámou nějakému malému tvorečkovi. Jak jsem mu mohla vysvětlit cokoliv o upírech, když jsem tomu sama nerozuměla?!
Kaname na moje obavy reagoval tím, že on je starý dost na to, aby učil mě i děťátko a že bych měla jakékoliv starosti přenechat jemu a netrápit se tím, protože to ubližuje mě i miminku. Koupil mi tunu knih a časopisů o dětech a oba jsme je pak spolu před spaním louskali. Stejně jsem si však připadala víc než nejistá a čím víc se blížil porod, tím to bylo horší.
Kromě toho mě pronásledoval všudypřítomný hlad. Kdyby nebylo toho hladu, nic by mi na těhotenství nevadilo. Přežila jsem to, že jsem čas od času rozbila nějaké věci, když jsem nedokázala odhadnout svoji nově nabitou sílu. Ale ten hlad…
Ten hlad byl čím dál tím větší. Čím déle jsem byla těhotná, tím jsem měla víc hlad. I teď jsem s ním opět bojovala. S Kanamem jsme leželi na posteli a četli si. Alespoň teda on si četl, já se snažila potlačit svůj hlad. Opět. Nechtěně jsem zavadila pohledem o Kanameho, moje oči okamžitě upoutali pulzující žíly po celém jeho těle. Pulzovali krví tak moc, až jsem to brala skoro za pozvánku. Ale nechtěla jsem ji přijmout. Kaname byl z mého hladu celkem vyčerpaný. Ale jako vždy i teď nějak vycítil, že mě trápí.
Pohlédl na mě. „Máš hlad?“ zeptal se a prohrábl mi volnou rukou mé už delší vlasy. Zavrtěla jsem hlavou. Pousmál se, nepřesvědčený mojí lží. Převrátil se z břicha na bok a začal si rozepínat košili u krku. Syčivě jsem se nadechla. Pozvánka byla tak očividná, že už jsem se nechtěla ovládat.
Přisunula jsem se k němu blíž, i když to bylo značně obtížné přes moje velké břicho. Chytila jsem jeho košili, aby mi nepřekážela a na víc jsem nečekala, zakousla jsem se mu do krku, až sebou trochu cukl. Nechala jsem se jeho krví úplně ovládnout. Nemohla jsem se zastavit. Hltala jsem a hltala, neměla jsem ani chuť si jeho krev pořádně vychutnat. Chtěla jsem se, co nejrychleji nasytit než mě zastaví. Chtěla jsem ho vysát do poslední kapičky.
Pocítila jsem, jak mě chytnul kolem pasu a pokusil se mě odtáhnout. Nepřátelsky jsem zavrčela a ještě víc se k němu přitiskla. Nakonec mě stejně od sebe odtáhl. Byla jsem moc nemotorná na to, abych se proti němu dokázala účinně bránit. Jakmile jsem však už neměla přístup k jeho krvi, začala jsem nad sebou opět nabírat nadvládu.
„Omlouvám se,“ špitla jsem zahanbeně, se slzami na krajíčku, když jsem viděla, jak unaveně leží na posteli se zavřenýma očima. Nechtěla jsem, aby byl ze mě tak unavený. A už vůbec jsem mu nechtěla ublížit. Po tvářích mi stekly první slzy, když jsem si uvědomila, že jsem ho klidně mohla zabít. Kdyby mě jen nechal.
Setřel mi slzy z tváře. „Neplač. Je to přirozené. Je samozřejmé, že máš větší hlad a mě to činí potěšení, že tě mohu nasytit. Mrzí mě jen, že to nejde úplně.“
Mlčela jsem. Nechtěla jsem si připomínat Zera. Nemohla jsem na něj myslet. Soustředila jsem se raději na to, abych se uklidnila a přestala plakat. „Odpočiňme si,“ navrhl. Přisunul se ke mně blíž, co to bříško dovolovalo, objal mě rukou a během chvíle usnul. Já nejdřív myslela, že usnout nedokážu. Mýlila jsem se. Usnula jsem pár minut po něm.
***
Celý den jsem se cítila nesvá. Měla jsem pořád takový divný pocit u srdce. Přes moje obrovské břicho jsem se už nechtěla ani hýbat. Byla jsem nemotorná a vždy mi trvalo, než jsem se zvedla z křesla nebo postele. Tak jsem raději zůstávala na místě. Doufala jsem, že můj neklid pramení právě z toho, že jsem byla tak tlustá a nemotorná. Uklidňovala jsem se tím, i když jsem cítila, že v tom bude něco víc.
To že Kaname byl skoro dva dny pryč, mi na klidu nepřidávalo. Bála jsem se o něj. Nevěděla jsem, proč jsem se o něj strachovala víc než obvykle, každopádně jsem ale chtěla, aby už byl u mě.
Jako by někdo vyslyšel mé modlitby, uslyšela jsem, jak se otevřeli těžké domovní dveře našeho domu a hned na to ucítila tu nejkrásnější vůni na světě. Byla jsem tak šťastná, že je v pořádku, že jsem se překonala a po nekonečné době se konečně postavila. Dalo mi to zabrat, ale chtěla jsem mu jít naproti. Byl však rychlejší a dřív než jsem došla ke dveřím, on už vcházel dovnitř pokoje.
Usmál se, když mě uviděl. „Neměla jsi vstávat,“ řekl, přistoupil ke mně z boku a políbil. Čelem jsem se opřela o jeho hruď, on mě na oplátku jednou rukou objal a druhou hladil po bříšku. Byla jsem ráda, že je tady. Snad utiší ten neklid, který se mě držel.
„Jak se máte? Vše v pořádku?“ zeptal se.
„Teď už ano,“ odpověděla jsem.
„Chceš si jít lehnout do postele nebo sednout do křesla?“
„Do postele.“ Chtěla jsem se ke Kanamemu přitulit a to na křesle nešlo. Kaname mi pomohl nejen dojít k posteli, ale i vyškrábat se na ni. Když jsem se konečně uvelebila, připojil se ke mně. Drželi jsme se za ruce a dívali si do obličeje.
„Jak ses měl?“ zeptala jsem se. Věděla jsem, že se něco děje. Kaname byl poslední dobou zachmuřenější a zachmuřenější. Poznala jsem na něm, že se děje něco s čím si dělá starosti. Nikdy mi však nic nechtěl říct. Ani když jsem naléhala. Tvrdil, že je vše v pořádku a že si nemám dělat starosti. Prý vše zvládá. Doufala jsem jen, že má pravdu. Avšak přítomnost většího počtu stráží a dokonce přítomnost Hanabusi, mi na klidu zrovna nepřidávala…
„Celkem dobře,“ odpověděl jednoduše a víc to nerozebíral.
Povzdechla jsem si. „Kaname, proč mi neřekneš co se děje?!“
„Není to nic vážného, opravdu. Upíři jsou prostě jen nespokojení, stále jim leží v žaludku upíří zbraně a arogance lovců mi v uklidnění situace moc nepomáhá. Ale jak se říká, kdo si co zaseje…“
Netušila jsem, zda mi říká pravdu. Měla jsem takový pocit, že vynechal vážnost situace. Nechtěl mě zneklidňovat, netušil však, že má nevědomost mě také zneklidňuje. Rozhodla jsem se ho však nechat být. Věřila jsem mu, že vše zvládne. Kromě toho jsem byla moc unavená, abych se tím dál trápila.
Myslela jsem si, že až se vrátí Kaname, bude vše v pořádku. Že se mi uleví. Ale bylo to spíše naopak, cítila jsem se víc nervóznější než předtím. I Kaname si všiml, že je se mnou něco v nepořádku. Když se ptal, nevěděla jsem co mu říct. Byla jsem prostě neklidná… Z neklidu se nakonec vyklubali bolesti v podbřišku a z malých bolestí se nakonec vyklubali větší bolesti, až už jsem si nemohla dál nic nalhávat. Rodila jsem.
Ihned byli zavoláni zdravotníci. Nelíbilo se mi, že nebudu rodit v nemocnici. Kaname mě přesvědčil, že by to nebylo rozumné vzhledem k tomu, co jsme. Zároveň se mě snažil uklidnit, že upíři rodí doma neustále a že se žádná tragická nehoda nestala už po staletí. Ke všemu jsem měla ty nejlepší odborníky a přístroje, které by mi pomohly, kdyby se porod zkomplikoval, byly také při ruce. Tak jsem se rozhodla Kanamemu věřit. Nakonec, porod doma je alespoň pohodlnější…
Porod nakonec proběhl v naprostém pořádku a nebyl ani moc dlouhý. Přítomnost Kanameho mě taktéž uklidňovala. Přesto jsem trpěla jako kůň. Byla to nejhorší bolest, jakou jsem kdy zažila, ale hlavní bylo, že děťátko se narodilo zdravé.
Nelíbilo se mi, že mi ho hned po porodu vzali. Ani mi neřekli, co se mi narodilo. Kdyby mi Kaname neřekl, že ho jdou jen omýt a že půjde s nimi, asi bych protestovala. A zatímco byli pryč, ošetřovatelky dávaly do kupy nejen mě, ale i lůžko, které po porodu nevypadalo moc lákavě. Za chvíli jsem už ležela čistá a v čisté posteli. Chvíli na to vešel do pokoje usměvavý Kaname, v ruce držel malý balíček, který trochu pofňukával.
Přišel ke mně, vlepil mi obrovskou pusu a pak mi konečně dovolil děťátko pochovat.
„Je to krásná holčička,“ řekla dojatě a znovu mi vlepil pusu, tentokrát však na tvář. Sednul si k nám a objal mě rukou. Společně jsme se dívali na ten nádherný uzlíček v mé náruči. Byla prostě dokonalá! Ty její oči… pusinka… krátké kudrnaté vlásky… Krásnější miminko prostě neexistovalo! Byla tak malinká a bezbranná a tak dokonale úžasná… Nejraději bych ji celou snědla, jen abych si byla jistá, že bude navždy v bezpečí!
Po chvilce se však začala vrtět a nakonec dokonce plakat. Vyděsila jsem se, jak jsem netušila, co se děje. Bála jsem se, že jsem něco pokazila a zároveň byla vystrašená, že ji nedokážu pomoci.
„Má hlad,“ řekl Kaname. „První krmení náleží matce. Vím, že jsi unavená, ale je důležité, abys ji nakrmila první. Dej jí tolik, abys neomdlela únavou. Dokrmím jí, kdyby jí to nestačilo.“ Věděla jsem, že upírské děti se krmí životní energií rodičů, dokud jim nenarostou tesáky. Netušila jsem však, jak se něco takového dělá.
„Jak?“ šeptla jsem.
„Stačí, když jí přiložíš ruku na čelo nebo na tvář. Zbytek zařídí její instinkt. Dej si jen pozor, aby ses od ní včas odtrhla.“
Udělala jsem, jak mi říká. Účinek byl okamžitý. Okamžitě jsem ucítila, jak mi ubírá energii. Jak ve mně mizí a vstřebává se do ní. Pozorovala jsem, jak se pomalu uklidňuje a cítila, že brzo už jí nebudu mít co dát. Nejraději bych ji krmila, dokud by jí to nestačilo, ale dbala jsem Kanameho rady. Proto jsem se od ní odtrhla a její pláč z nedostatku mě ubíjel. Předala jsem jí Kanamemu a sledovala jak ji krmí. Byl to skoro stejně intimní okamžik, jako když jsem ji krmila sama.
Sledovala jsem je, dvě nejdůležitější osoby v mém životě a cítila se šťastná.
***
Štěstí však nevydrželo dlouho. Uběhlo osm měsíců a během té doby se něco muselo nenávratně pokazit. Kaname se teď vždy z Rady starších vracel velice rozladěně, častokrát až rozzuřeně. Ke konci pak na Rady skoro nedojížděl a byl s námi doma. Já z toho měla radost, dcerka z toho měla radost. Kaname byl úžasný otec. Byl naší dcery naprosto oddaný. Dcerka ho zbožňovala, stejně jako já, možná dokonce i víc. Přesto jsem cítila, že to tak není v pořádku, že se něco děje.
Kanameho jsem se na to zeptala. Nejdřív to vypadalo, že mi neodpoví. Nakonec mi řekl, že se ho upíři snaží sesadit. Už nás dál nechtěli za vládce. Podle jeho ustaraného výrazu, se jim jejich úmysl asi dařil. Kaname pak prohlásil, že se to za žádnou cenu nesmí stát. Bez vládce si začnou upíři dělat, co chtějí, ohrozí lidi a tím i sebe, protože to lovci nenechají jen tak. A nás bylo už tak málo…
To co mi řekl, se mi vůbec nelíbilo. Vzbudilo to ve mně obavy, co bude dál. Bála jsem se o nás… o naši malou dcerušku, která byla tak sladká a bezbranná… Nepřežila bych, kdyby se jí něco stalo. Udělala bych pro ni cokoliv, dokonce i zabila… jen abych ji ochránila. Ty city mě děsily, ale věděla jsem, že je to pravda. Cokoliv… udělala bych cokoliv…
Mé nejhorší obavy se vyplnily dřív než jsem si myslela… Byl den a celý dům spal. Kaname mě celou dobu objímal, tak jak to měl ve zvyku a právě proto jsem vycítila, že se něco děje. Teplo a bezpečí jeho náruče najednou zmizelo a mě to vzbudilo. Chvíli jsem byla dezorientovaná, hned jak jsem ale ucítila přítomnost cizích lidí, vzbudila jsem se.
„Co se děje?“ zeptala jsem se Kanameho, který si to zrovna mířil ven. Nemusela jsem se ho však ptát, věděla jsem to sama. Někdo na nás útočil.
„Nech to na mě. Buď tady v bezpečí s malou,“ odpověděl mi a hned na to zmizel. Chtěla jsem se vydat za ním, ale nechtěla jsem nechávat malou samotnou.
Celou dobu jsem však byla napnutá. Nevěděla jsem, co se děje a proto jsem se bála. Nakonec jsem nedokázala nečinně sedět. Vstala jsem z postele a oblékla se. Nejdřív jsem se utěšovala pohledem na spící dceru, která se zdála jakýmkoliv vyrušováním imunní. Stejně jsem se však nedokázala úplně uklidit.
Po chvíli jsem ucítila další pachy a tentokrát jsem je dokázala i rozpoznat. Byli to lovci. Měla jsem takový pocit, že je mezi nimi i Zero. Šlo to však těžce poznat, protože těch pachů bylo hodně. Nakonec jsem je i uslyšela.
„Přišli jsme vykonat vůli akademie,“ prohlásil známý hlas… takže tady nakonec byl Zero! Vyděsilo mě to. Zero by se sem jen tak netáhnul. Tohle bylo zlé!
„To není moudré,“ promluvil Kaname pevně, „ať vám upíři naslibovali cokoliv, bez krále zdivočí. Hodně lidí zemře. Upíři své sliby nesplní.“
„Možná je na čase zbavit se všech upírů,“ prohlásil cizí hlas.
„I tak zemře spousta lidí,“ trval na svém Kaname.
Na chvíli bylo ticho. Nebo mluvili tak potichu, že jsem je neslyšela, přestože jsem napínala svoje uši, aby mi nic neuteklo. Nakonec to byl Zero, kdo promluvil. „Na tom nezáleží… řekl jsem ti, že tenhle den jednou přijde.“
Pak už nikdo nemluvil. Slyšela jsem zvuky bitky a cítila první krev, která vyburcovala všechny mé smysly. Znervóznila jsem jako ještě nikdy. Přecházela jsem po pokoji a přála si, připojit se ke Kanamemu. Nemohla jsem však dceru nechat samotnou. Tak moc jsem se bála, že sem vtrhnou lovci a zabijí ji. To bych nepřežila! A rozhodně bych to nedovolila.
Stejně jsem však využila chvíle, kdy do pokoje nakoukl udýchaný Hanabusa, aby zkontroloval, zda jsme v pořádku.
„Hlídej malou!“ přikázala jsem mu a než se stačil vzpamatovat, vyběhla jsem z pokoje.
„Hej!“ křičel za mnou, ale to už jsem byla u hlavního schodiště. Nemohla jsem dovolit, aby se lovci dostali do domu. Musela jsem Kanamemu pomoct! Vyběhla jsem hlavními dveřmi ven a zastavila se hned na prahu.
Boj zuřil v plné síle. Lovci měli pomoct i od pár upírů, což mě překvapilo. Rozhodně jich však bylo na naši ochranku moc. Lovci byli silní, vytrénovaní, měli upírské zbraně a jejich počet nás převyšoval. Nevypadalo to vůbec dobře.
Hledala jsem v davu Kanameho. Dařilo se mi vyhýbat se kontaktu s lovci a jen hledala. Konečně jsem ho uviděla! Byl úplně vzadu, daleko od hlavního boje. A byl tam s ním Zero! Opět spolu měřili síly… opět byli všude šlahouny s trny… opět spolu bojovali na život a na smrt. A tentokrát to vypadalo, že definitivně. Jeden z nich umře. Nevyhnutelně.
Nevěděla jsem, co dělat, jak se zachovat. Rozhodla jsem se, že udělám to, co jsem vždy zkoušela. Přivést je k rozumu.
Rozeběhla jsem se k nim a už byla skoro u nich, už jsem na ně chtěla začít křičet, ať toho nechají, když mi něco podrazilo nohy. Vykřikla jsem, jak jsem se lekla a rozplácla se na zemi jak široká tak dlouhá. Otočila jsem se právě ve chvíli, abych se vyhnula zelenému paprsku, který se na mě valil. Odkulila jsem se stranou a uviděla rozzuřeného upíra, kterého jsem nikdy předtím neviděla. Ušklíbl se na mě a znovu se na mě snažil zaútočit. Instinktivně jsem zareagovala a vykopla nohy. Udeřila jsem ho do nohou, až se taky skácel k zemi. Zelený paprsek světla přistál kousek od obličeje, sežehl mi konečky vlasů a omráčil. Upír opět nabíjel moc a já měla vše rozmazané. Chvíli jsem byla dezorientovaná, a když se mi vrátil zrak, už jsem neměla šanci se ubránit.
V tom se zem roztřásla, odlomila a srazila oba upíry k zemi. Ohlédla jsem a uviděla Kanameho používající svoji moc na upíry, přičemž se zároveň bránil i Zerovi. To co se stalo dál, jsem nikdy nezapomněla a nikdy si to nepřestala vyčítat. Kaname se prostě nedokázal bránit a útočit zároveň. I když jsem na něj vykřikla, neubránil se. Zerovi šlahouny ho probodly přímo doprostřed hrudi. Vše se stalo velice rychle…
„Ne!“ vykřikla jsem zoufale, pozorujíc, jak ho šlahouny vytahují do vzduchu a víc se mu zavrtávají do těla, až vylezly z druhé strany. Ucítila jsem Kanameho krev. Vyškrábala jsem se na nohy a rozeběhla se k němu se slzami v očích.
Šlahouny zmizely a Kaname dopadl na zem. Vrhla jsem se k němu. „Kaname!“ Objala jsem ho, vložila si jeho hlavu do náruče. Hladila jsem ho po obličeji, plakala a přála si, aby to byl jen zlý sen.
„Neplač,“ zamumlal Kaname. „Trhá mě to.“
Vzlykla jsem a znovu se rozplakala. Kdybych jen zůstala doma! Kdybych ho jen poslechla! Nic z toho by se nestalo! Tohle byla moje vina! Kvůli mně umírá!
„To neříkej,“ zamumlal vyčerpaně Kaname. Ani jsem si neuvědomila, že to říkám nahlas.
„Je to ale pravda!“ vykřikla jsem zoufale. „Kdybych se nenarodila, nic z tohohle by se nestalo!“
„Kdybys umřela, umřel bych s tebou. To ty jsi vnesla život do mého dávno mrtvého srdce. Nikdy toho nelituj!“
Vrtěla jsem hlavou nesouhlasíc s ním. Hladila jsem ho dál po tváři, plakala přitom a prosila ho, aby mě neopouštěl. Přitom jsem však věděla, že je to nemožné splnit. Cítila jsem pod rukama, jak z něj vyprchává život. Rvalo mi to srdce. Nechtěla jsem, aby umřel! Nedokázala jsem si představit život bez něj!
„Děkuji ti za radost, kterou jsi mi vnesla do života,“ promluvil po chvíli namáhavě, „žil jsem jen díky tobě. Miluji tě.“
Pohladil mě po tváři hřbetem ruky. Na to zavřel oči. Ruka mu ochabla a život z jeho těla navždy vyprchal. Šokovaně jsem sledovala, jak se jeho tělo začíná rozpadat. Jak se začíná tříštit, jako se tříští sklo. Nesouhlasně jsem proti tomu bojovala, ale nedokázala jsem tomu už zabránit. Kanameho tělo se mi rozpadlo přímo v mé náruči.
Znovu jsem se rozplakala. Srdce mi pukalo. Plakala jsem a plakala, dokud jsem si neuvědomila, že ještě není konec.
Vzhlédla jsem a střetla se se Zerovými očima. Čekala jsem, kdy splní svůj další slib. Slib, že mě jednou zabije. Část mě chtěla, aby to teď udělal. Ztráta Kanameho byla na mě příliš silná, tak silná že jsem to nemohla a ani nechtěla vydržet. Přála jsem si, aby ta bolest zmizela… Ta druhá část mě však chtěla žít. Žít kvůli naší dceři.
Ozval se pláč miminka. Vyplašeně jsem se podívala k domu, připravujíc se na nejhorší. Naše ochranka byla mrtvá a lovci stáli v kruhu před domem, kde stál Hanabusa s naší dcerou, odhodlaný bránit ji vlastním životem. Proti takové přesila však neměl šanci.
„Ne,“ zašeptala jsem zdrceně. „Jen to ne!“
Zero se chvíli díval se mnou, pak se podíval na mě a opět k domu. Chvíle, kdy se rozhodovalo o životě mé dcery, byla nekonečná. „Odcházíme!“ zvolal. Lovci se nechápavě otočili. „Nestaneme se vrahové dětí,“ řekl Zero k nim, ale díval se na mě. Vzlykla jsem úlevou.
„Svůj slib však nakonec splním,“ řekl přímo mě. Pak se otočil a odešel.
Lovci se neochotně táhli za ním.
***
Uběhlo spoustu let. Mnohé se stalo. Po smrti Kanameho se rozpoutala válka mezi lovci a upíry. Jak Kaneme řekl, bylo spoustu mrtvých. Boje byli dlouhé a krvavé. Ani jedna strana nechtěla přiznat porážku. Nakonec se obě strany stejně rozhodly uzavřít mír. Ztráty byly mnohem větší, než si obě strany kdy pomyslely. Válka přestala mít smysl… Počet čistokrevných se tak snížil, ale i přesto si dokázali zachovat svůj vliv.
Má dcera vyrostla do krásy čistokrevných a v mnohém mi připomínala Kanameho. Stala se tak pro mě útěchou, kterou jsem po jeho smrti tolik potřebovala. Poslední dobou jsem však cítila, že už dál nemůžu. Dcera dospěla a už mě nepotřebovala a já najednou nevěděla, co se svým životem. Snažila jsem se žít dál, ale dospěla jsem k tomu, že vlastně už nemám důvod žít. Už není pro co žít.
Začala jsem se toulat po světě, nevědíc co dál. Nakonec jsem se rozhodla udělat to jediné, co bylo možné. Vyhledala jsem Zera. Po dlouhé době jsem mu opět stanula v tvář. Po Kanameho smrti jsem ho neviděla a ani jsem ho vidět nechtěla. City k němu však nikdy nezmizely, ale díky tomu všechno bolelo jen o mnoho víc.
„Myslím, že je načase, aby se vše uzavřelo,“ promluvila jsem po chvíli, co jsme na sebe zírali. Zero odmítal promluvit první a já to ticho už neunesla.
„Asi ano. Už víc nebudu utíkat.“
„Já také ne!“ odpověděla jsem.
Opět se rozhostilo ticho. Zírali jsme na sebe a ani jeden nevěděl, co dál.
„Chci, abys dokončil svůj cíl. Zasloužíš si to,“ promluvila jsem potichu. V očích se mu zaleskly slzy. Nevěděla jsem však, jestli si to má mysl jen nevymyslela.
Přistoupil co nejblíže ke mně. Skoro jsme se dotýkali. Podíval se mi do očí. Tvářil se smutně, ale byl smrtelně vážný. Lehce mě hřbetem ruky pohladil po tváři.
„Už dál nechci utíkat před svými city,“ zamumlal potichu. Zatajila jsem dech a čekala, co dál řekne. Ticho bylo nekonečné, ale nakonec ty slova vyslovil… slova, která jsem tak moc chtěla slyšet a zároveň doufala, že je nikdy neuslyším.
„Miluji tě.“
V očích se mi zatřpytily slzy dojetí. „Taky tě miluju,“ zašeptala jsem a v tu chvíli ucítila palčivou bolest. Šlahouny, které zabily mého Kanameho, se teď zarývaly i do mého srdce. A já je vítala s otevřenou náručí. Klesla jsem k zemi, ale Zero mě chytil. Ležela jsem mu v náruči a dívala se do jeho křišťálových očí, které se plnili slzami.
Byla pravda, že jsem ho milovala, přesto jsem s ním nedokázala být. Ne potom, co se stalo… ne po době, která uplynula. Tohle bylo jediné řešení. Tohle byla chvíle, kdy každý dostal, co chtěl.
Temnota se nade mnou uzavřela velice lehce. Umřít nebylo těžké. Usnula jsem… nikdy se neprobudila… A mou duši zachvátil vytoužený klid a mír.
Zero se mnou zůstal, až do konce, až se mé tělo rozpadlo v prach. Pak vstal a už se nikdy nevrátil. Zmizel z povrchu zemského.
Nikdo ho od té doby neviděl. Jen na hrobu jeho rodičů a Ichira objevili jeho zbraň, která jako by říkala, že už je všemu konec...
The end
Tak… jsem připravená na kritiku a nenávist pokud je někdo pár ZeroxYuuki. Já se omlouvám, ale opravdu si nemyslím, že by Yuuki skončila se Zerem, kdyby Kaname nezemřel. Yuuki by si Kanameho vybrala zas a znovu. Za tím si budu prostě stát. Proto je také logické, že pokud chtěl autor VK potěšit fanoušky obou párů (což 100% chtěl) musel Kaname zemřít, aby mohla být Yuuki se Zerem. Jenže to, že Kaname zemře, rozhněvá jeho fanoušky. Co s tím?
Oživíme ho! Nějak to půjde! Bohužel, možná by ho raději měl autor nechat umřít na furt, zemřel by aspoň jako hrdina a já bych měla aspoň nějakou útěchu. Já se omlouvám, ale mě prostě nepřijde jako šťastný konec to, že se Kaname stal člověk (po čemž evidentně toužil nebo nevím). Vždyť žil tak dlouho! Myslíte, že by měl sílu na další život? A i kdyby, je život bez ženy, kterou tak miloval život?
Dobrá, necháme mu tam jeho dceru (z čehož má povídka vycházela – pokud to teda je jeho dcera, co myslíte vy?), to mi přijde jako další podpásovka. Podle mě Kaname po dětech toužil a teď zjistí, že Yuuki byla těhotná, když „umřel“. Podle mě by ovlivnilo jeho následující rozhodnutí, kdyby to věděl. A pak tam je ještě Zerův kluk, připomínka lásky Yuuki k Zerovi. To by pro něj nebylo moc šťastné. Takže sice člověk, ale sám a s mizernými vyhlídkami... A co má teď jako dělat? Přihlásí se do škodovky a bude vyrábět auta nebo jako co?! Takže ne… díky… prostě tohle nebyl konec, jaký jsem si představovala a to i přesto, že jsem tušila, že to skončí špatně. Ale že až tak špatně… to jsem fakt netušila…
Už jen to, že Zero žil s Yuuki 1000 let! Kaname jen rok! Ne a ne a ne! A pak to jak Kaname řekl, že by měli být spolu! Taková blbost! Nepřežiju to! Ten kdo to vymyslel mě teda dost naprd…
Vím, že tohle není typicky šťastný konec, ale stejně jako si myslím, že by Yuuki se Zerem nebyla, pokud by Kaname nezemřel, stejně tak si myslím, že konec nemohl dopadnout tak, že budou spolu Kaname s Yuuki navždy šťastní. Bohužel. :(
Každopádně tohle je můj jediný konec mangy Vampire knight. Hawk! Domluvila jsem!
Nakonec ještě dvě videa... pro fanoušky obou párů...
http://www.youtube.com/watch?v=A-MkazqsUqI
http://www.youtube.com/watch?v=EY63oEq-32k
Tak končí příběh, který mě provázel téměř deseti lety mého života, a který mě inspiroval k napsání mnoho dalších příběhů... Škoda jen toho konce...