Vánoce na ledě

Zdálo se mu o sněhu a o ledě. Viděl nějakou paní celou v bílém, jak se na něj směje a jak tančí, tančí jako víla. Byla tak nádherná… s dlouhými hnědými vlasy a bílou pletí jako ten sníh. Tančila a jemu se z toho točila hlava. A pak začala křičet. A křičela pořád a ten křik byl čím dál tím blíž, až měl pocit, že mu někdo křičí do ucha.

„Brááááááško!“ křičel ten hlas. Zacpával si uši, protože ten hlas byl nesnesitelně hlasitý. Pak do něj začalo něco šťouchat a víla před ním se začala rozplývat. Mávala na něj a pomalu mizela a on na ni křičel, ať neodchází, ale ona stejně nakonec zmizela.

S trhnutím se probudil. Jen chvíli mu trvalo, než se zorientoval, bohužel už nedokázal zareagovat na letící stvoření, které mu přistálo na břiše. Bolestí zaskučel.

„Konečně jsi vzhůru,“ řeklo to letící stvoření, které se teď ke všemu chechtalo.

„Eileen,“ zasténal chlapec, „proč mě budíš?“

„Je ráno,“ řekla holčička, „a víš co to znamená?“

Chlapec si povzdechl. Samozřejmě věděl, co to znamená, ale taky věděl, že mu to Eileen stejně řekne.

„Jsou Váááánoce!“ zazpívala nadšeně, až na chlapci skákala. Chlapec potichu úpěl, ale nechal ji, ať si dělá, co chce. „A proto musíš vstávat co nejdřív!“

„Ale Eileen, Ježíšek přijde, až večer!“

„Jenže se toho musí hodně stihnout! Musíme si uklidit pokoje, protože jinak k nám Ježíše nepřijde!“ trvala si na svém a tak dlouho ho otravovala, dokud se nevzdal a neřekl, že teda vstává. Holčička se spokojeně zazubila, sklouzla z postele a běžela vzbudit mámu s tátou. Nadšeně přitom výskala na celou chodbu, že jsou konečně Vánoce!

Během hodiny byl na nohou celý dům. Všem členům rodiny trvalo dlouho, než přestali vypadat jako upíři z filmu, kteří právě vylezli z rakve. Dokonce i Erica vylezla z postele, přestože si holčička vyposlechla hodně věcí, kterým nerozuměla, a když se pak brášky ptala, co znamenají, celý červený ji odpovídal, že ji to vysvětlí, až bude větší.

Po další hodině, během které si musel Eileen s Victorem povinně uklidit pokoj, přičemž Victor musel uklízet proto, že ho přitom hlídala Eileen, naznačila máma Victorovi, že by mohl vzít sestru ven, aby stihli všechno připravit.

„Co kdybychom šli sáňkovat?“ zeptal se jí tedy chlapec a jak očekával, sestra nadšeně souhlasila.

Victor schválně vybral tak vzdálený kopec, aby jim cesta domů trvala co nejdéle, ale zároveň, aby nebyla Eileen příliš unavená z chůze.

„Jaký stromeček si myslíš, že Ježíšek přinese?“ brebentila vedle něj sestra.

„To nevím, asi takový, který má na Severním pólu.“

Děvče se zachichotalo. „Ty jsi ale hloupý! To je přece jasný! Ale jak bude svítit? Červeně? Barevně? Žlutě?“

„Jak bys chtěla, aby svítil?“ zeptal se jí chlapec.

Eileen zapřemýšlela. „Barevně! Chci, aby byl stromeček zelený a žlutý a modrý a červený a oranžový! A aby měl hodně ozdob!“ rozplývala se a přitom vedle brášky poskakovala.

Chlapec se usmál. „Pak bude barevný.“

„Opravdu si to myslíš?“ zeptala se nadějně.

„Jistě, Ježíšek ví, jaký stromeček chceš, proto ho přinese.“

Dalších pár minut šli potichu. Victor si myslel, že ji zřejmě unavuje mluvit a chodit zároveň, ale Eileen jen přemýšlela o stromečku a o Ježíškovi.

„Jaký stromeček bys chtěl ty?“ zeptala se ho najednou. Zamračil se, protože nechápal, kam otázkou míří. Vždycky byl stromeček takový, jak ho Eileen chtěla. Byla totiž jediná z rodiny, kdo na Ježíška ještě věřil. Neuměl si vůbec představit, jaké Vánoce budou poté, co už na něj věřit nebude. Jenom díky ní byli Vánoce ještě zajímavý a veselý.

„Nevím,“ odpověděl upřímně, protože nad tím nikdy nepřemýšlel.

„Ale no táák!“ zaprosilo děvče. Chlapec tedy zapřemýšlel.

„Asi modrý a červený,“ odpověděl po chvíli.

„Pak chci, aby byl stromeček červený a modrý!“ prohlásila umanutě. Chlapec byl zaskočenější ještě víc, než před chvílí.

„A proč prosím tebe?“

„Protože chci, aby si měl o Vánocích radost! A mně nevadí, když se mi stromeček nebude líbit, hlavně když se bude líbit tobě!“

Chlapec se dojatě usmál a cvrknul ji do nosu. „Já mám radost, když máš radost ty.“

Děvče se zachichotalo a pak zavýsklo, protože už byli na vrcholu kopce. Během dalších dvou hodin byl slyšet z kopce smích a nadšený výskot, kdy sjížděli kopec pořád dokola, dokud je to nepřestalo bavit a místo toho se kuličkovali. Dokonce chlapec postavil malého sněhuláka, kterého mu však děvče zničilo a on ji za to vyválel ve sněhu.

Když Victor usoudil, že jsou mokrý už dost, zavelel návrat domů. Nechtěl, aby Eileen nastydla. Eileen ho však prosila, aby šli lesem, protože doufala, že uvidí zvířátka a nedokázala prostě pochopit, že žádná neuvidí, protože se jí zvířátka budou bát. Ale děvče otravovalo a prosilo, až chlapec nakonec povolil a souhlasil.

Cesta lesem rozhodně příjemná nebyla. Všude bylo plno sněhu, kterým se museli prodírat, ke všemu to bylo z kopce, takže se bál, že pokud Eileen zakopne, svalí se až někam dolů. V půlce kopce už byl zoufalý, protože viděl, že Eileen už pomalu nemůže a konec lesa se nikde neobjevoval. V duchu na sebe nadával, že Eileen prostě nedokáže říct „ne“ a kdyby mohl, nejradši by vrátil čas a vydal se domů stejnou cestou, jakou sem přišli.

Naštěstí kopec brzo skončil, dokonce i sněhu tady bylo méně a díky tomu se jim šlo hned lépe. V jednu chvíli Eileen zavýskla a jeho hned napadlo, že snad přece jen uviděla nějaké zvíře. Rozeběhla se dřív, než si to chlapec stačil uvědomit.

„Počkej, Eileen! Vrať se! Musíme domů!“ prosil ji chlapec, ale ona běžela dál, dokud nedoběhla k tomu, co uviděla. Bylo to jejich malé jezírko, kde se v létě koupali. Až na to, že teď bylo celé zamrzlé.

„Pojď! Budeme bruslit!“ zaprosilo děvče a dřív než ji chlapec stačil odpovědět, už stála na ledě.

Chlapec zamrzl na místě a jen čekal, kdy led povolí. Naštěstí to vypadalo, že ji led udrží. Přesto to nechtěl riskovat.

„Eileen pojď, musíme domů!“

Děvče zavrtělo hlavou a šoupáním se dostala do středu jezírka. Přitom se velmi bavila, když viděla, jak se bratr rozčiluje.

„Eileen! Pojď sem! Nevíš jak je ten led tenký!“

Opět zavrtěla hlavou a dál si pomalu klouzala po ledě. Chlapec přemýšlel, jak ji odtamtud co nejrychleji dostat.

„Pokud sem ihned nepůjdeš, napíšu Ježíškovi dopis a ten už sem pak nepřiletí!“ pohrozil jí. Tím si konečně získal její pozornost.

„To bys neudělal?!“ řekla plačtivě.

Chlapec si povzdechl. Zajímalo by ho, jestli ta malá potvůrka ví, co s ním dělá, když ho prosí těma svýma velkýma očima a nebo když brečí. „Pokud sem hned půjdeš, tak to neudělám.“

Děvče si to konečně rozmyslelo a se sklopenou hlavou se pomalu vydalo zpátky na břeh. V tom pod ní praskl led. Poslední co vnímala, byl vyděšený hlas jejího bratra, který ji volá.



Probudilo ji nějaké mumlání. Celé tělo ji brnělo, ale cítila, že je v teple a to ji hned zvedlo náladu, protože si pamatovala, že jí byla hrozná zima. Pomaličku se jí vracely vzpomínky. Vzpomínky na ukrutně ledovou vodu, která ji štípala a na to, jak se nedokázala udržet nad hladinou a jak ji stahovalo oblečení dolů. Bála se, že tam umře a kdyby mohla v tu chvíli plakat, plakala by. Možná to ještě udělá.

Pomalu rozlepila oči a první co ji přišlo na mysl, bylo to, že nevidí brášku.

„Kde je bráška?“ zeptala se dvou hlav, které se skláněli nad ní a které rozhodně nepatřili jejímu bráškovi.

„Tady sem,“ uslyšela jeho hlas a hned na to se objevila vedle těch dvou hlav další hlava, jeho hlava. Děvče po něm natáhlo ruce a v tu chvíli se rozplakalo. Chlapec si k ní lehl, objal ji a snažil ukonejšit. Trvalo dlouho než se uklidnila, ale bráškova náruč voněla bezpečím a ona se rozhodla, že ji už nikdy neopustí. Pak si však uvědomila, že je za okny tma.

„Přišel už Ježíšek?“ zeptala se a odolávala dalším slzám při představě, že ho prošvihla.

„Ne zlatíčko, ještě nepřišel,“ odpověděla ji maminka přiškrceným hlasem.

„Půjdeme na něj čekat?“ zeptala se.

Rodiče si vyměnili váhavý pohled. „Já nevím, broučku, měla bys ležet v posteli.“

„Ale mě je dobře! Já chci vidět Ježíška!“ rozčilovala se. „A chci dárky,“ dodala, což i Ericu usazenou v křesle, rozesmálo.

„No tak dobrá, ale budeš sedět zabalená v dece!“ rozhodl táta. Děvče se zamračilo a našpulilo pusu. Otec ale zavrtěl hlavou. „Buď to a nebo Ježíšek nepřijde.“ Holčička si povzdechla, ale přikývla.

„Tak pojď, dám ti mikinu a zabalím do deky,“ řekl táta, zatímco ostatní se někam vytratili. Jediný bráška zůstal, protože ho nechtěla pustit a pořád ho držela za ruku, jako by jí měl každou chvílí zmizet. Nakonec ho přece jen musela pustit, protože ji táta vzal do náruče, že ji přenese. Vůbec se jí to nelíbilo, ale dokud ho měla na očích, tak to bylo v pořádku.

Ve chvíli, kdy vyšli ze dveří, uslyšeli všichni zvoneček. Holčička se okamžitě rozzářila a začala otec popohánět, aby si co nejrychleji pospíšil!

Vešli do nazdobeného salónku, ve kterém stál uprostřed přenádherný stromeček, který barevně zářil a osvětloval tak celý potemnělý pokoj. A pod stromečkem byla kupa dárků, které jen vybízeli, aby jste je otevřeli.

Otec ji posadil do jednoho křesla a pořádně kolem ní upravil deku, aby k ní ani škvírkou neproklouzl studený vzduch. Ostatní se posadili na pohovku, kromě Erici, která se pustila do rozdělování dárků. Eileen celou dobu poskakovala na svém křesle a pokaždé, když něco dostala, nadšeně zavýskla.

„Až budu umět číst, tak budu rozdělovat dárky já!“ prohlásila rozhodně, zatím co bez lítosti trhala na cucky červený papír.

Následující minuty byly plné štěstí, radosti a smíchu, protože dnešní událost jim připomněla, co je na Vánocích nejdůležitější. A to být spolu, jako rodina.