Vánoční povídka

20. 12. 2012 – čtvrtek


Byla jsem studentkou na vysoké škole v Hradci Králové. Zrovna jsem byla ve druhém ročníku a řešila jsem závažné téma – bakalářskou práci. Nechápala jsem, proč musím řešit bakalářskou práci ve druháku, když ji budu psát, až ve třeťáku. Důvod byl byrokratický, že prý trvá dlouho, než vám bakalářku schválí. No budiž.

Na druhou stranu je možná dobře, že jsem to řešila už teď. Za boha mě nenapadalo žádné téma. Ty s kterými jsem přišla mi naše vedoucí katedry vyhodila do vzduchu, takže jsem si ani neuměla představit, že bych v půlce třeťáku ještě neměla téma.

Celý týden jsem ještě řešila zápočtové testy, takže jsem týden před Vánoci měla rozhodně napilno. Od mamky jsem pořád jen četla, že je doma blázinec, takže jsem byla ráda, že jsem mimo toho blázince. Moc jsem se domů netěšila, když jsem si představila, co mě doma čeká. Každopádně jsem i přesto ve čtvrtek 20. 12. v 15:15 stála na vlakovém nádraží.

První co jsem viděla, byla tabule oznamující pětiminutové zpoždění vlaku. No super! Koupila jsem si jízdenku, a šla čekat do stojícího chumlu lidí, kteří jen čekali, kdy se na tabuli objeví číslo koleje, na který vlak přijede.

Po pěti minutách vlak opravdu přijel. Jelo šíleně moc lidí, ale přesto se mi podařilo si sednout. Jenže z pětiminutového zpoždění se najednou stalo desetiminutové zpoždění. Pomalu jsem začínala být nervózní, jelikož jsem přestupovala a druhý vlak čekal maximálně patnáct minut, někdy ani to ne.

Nakonec jsme vyjeli a já shledala, že přece jen vše stíhám. Nejeli jsme ani pět minut, když jsem zase zastavili. Stáli jsme pět… deset minut… a já začínala být dosti naštvaná. Najednou se ozval hlas z reproduktoru: „Omluvte prosím zpoždění vlaku z důvodu překážky na trati.“

To už jsem byla úplně ve varu. Bylo jasný, že už druhý vlak nestihnu a budu muset minimálně hodinu a půl čekat na nádraží na další vlak. Naštvaná jsem nejdříve napsala příteli a pak hned mámě, protože mi měla jít s mojí sestřičkou naproti. Bohužel to bylo ještě horší. Od mamky jsem dostala přes smsku zprďana, proč tím vlakem furt jezdím, když to má zpoždění! Copak nekoukám na zprávy, že jim furt něco padá na koleje?! Zakončila to krásnou větou: „No co… Je to tvůj boj.“

Pokud jsem předtím byla ve varu, teď jsem viděla rudě a měla chuť vraždit. Místo toho aby mi napsala, že ji to mrzí nebo aspoň, že to uteče, tak mě ještě zprdne a skoro mi řekne, že za zpoždění můžu já! Byla jsem tak nasraná, že mi třičtvrtěhodinový zpoždění plus ještě hodinová cesta utekla celkem rychle.

Nakonec jsem na nádraží opravdu čekala hodinu a půl, ale uteklo mi to celkem rychle. Na notebooku jsem zkoukla jeden seriál a pak už to jelo.

Domů jsem přijela v sedm, místo v pět. A i když jsem se snažila nedat na sebe znát, že jsem na mámu naštvaná, stejně jsem ji naprdla, což mi přišlo ironické, když dle mého neměla právo být naštvaná. Obzvlášť když jsem se chovala nejlépe, jak jsem v takovém stavu dokázala. Stejně byla naprdlá.

To byl rozhodně zajímavý začátek Vánočních dní.


21.12.2012 – pátek


Den mi začal v devět hodin, kdy mě vzbudila sestřička svým typickým dětským hláskem: „Vstávat Lucinko!“ Mé sestře byli čerstvé dva roky a když nezlobila, byla sladkým dítětem. Asi jako každé dítě.

Dopoledne uteklo stejně jako obvykle. Hlídala jsem Sáru. Vždycky když jsem přijela skoro po týdnu domů, nehnula se ode mě ani na krok. Bylo to pořád: „Lucinko tohle, Lucinko tohle…“ Nevadilo mi to, taky se mi po ní stýskalo, ale někdy jsem ani já neměla na malé dítě náladu.

Pátek byl kupodivu celkem klidným dnem. Poté co se Sára vyspala, jeli rodiče nakoupit a pro kapra. Byla jsem sice zaúkolovaná, společně s bráchou, který je mladší o tři roky, ale byli to práce, které se během hodiny zvládli udělat, takže jsem pak měla hodinku k dobru.

Od počítače mě vytrhl zvonek a Sářin hlas jak volá: „Kapr kape! Kapr kape!“ Běžela jsem teda dolů s úmyslem ji svléknout. Bratr zatím odnášel do kuchyně tašky s nákupem. Sára mi při svlékání pořád opakovala, že kapr kape a pak taky jméno „Pepa“. Teprve máma mi vysvětlila, že to náš kapr se jmenuje Pepa.

Celý odpoledne jsme pak museli dávat na Sáru pozor, aby nechala kapra na pokoji. Během večera jsem u kapra byla asi šestkrát. Sára asi dvacetkrát, protože si nás hezky ošéfovala a každou chvíli s ní do koupelny šel někdo jiný.

Když šla Sára spát, začala jsem dodělávat cukroví. Tenhle rok se na to všichni vykašlali. Pokud bych se pečení neujala já, cukroví by nebylo a přestože táta tvrdil, že jsme tlustí dost, ať cukroví nedělám, znám ho dost na to, abych věděla, že jakmile by na Vánoce nebylo cukroví, bylo by strašně zle.

Máma udělala dvě těsta, která se do té doby chladila v lednici. Jedno už bylo ztuhlé a tak jsem mohla začít dělat rafaelové kuličky. Měla jsem to během hodiny, tak jsem se chtěla vrhnout i na to druhé těsto. To ale pořád ztuhlé nebylo.

Tak jsem místo toho mámu přesvědčila, aby mi pomohla s balením dárků. V sobotu jsem totiž jela za přítelem a měli jsme si dávat i dárky pod stromeček. Po balení jsem se chtěla znovu vrhnout na cukroví, ale těsto pořád nebylo ztuhlé. Místo toho jsem teda šla pověsit prádlo a pak jsem měla klid. Zbytek cukroví dodělám v sobotu.


22. 12. 2012 – sobota

Nemám ráda, když mě někdo budí slovy: „Lucko, vstávej, je tady šílený bordel! Musíme toho hodně udělat!“ Obzvlášť když ten dotyčný nemluví mile, ale naštvaně a hlasitě. A opravdu byl doma blázinec jako vyšitý. Táta – maniak přes uklízení, se pustil do gruntování celého baráku. Div, že neuklidil i půdu a sklep. Všechno komentoval slovy, že je tady nesnesitelný bordel, že tady nikdo celý týden neuklízí, a když to neudělá on, neudělá to nikdo.

Máma, která vařila oběd, houbovec a ještě připravovala brambory na salát, rozhodně díky tomu v klidu nebyla. Hádali se spolu. Máma byla naprdlá a proto nebyla nejmilejší a vše se obracelo proti mně. Nakonec jsem ani já neměla náladu, a když mi do toho začali padat věci na zem a celkově mi nic nešlo, začala jsem klít. Dočkala jsem se jediné odezvy, abych nebyla nasraná, jinak bude mamka ještě nasranější. Jednoduše řečeno, právo být naštvaný má v rodině jen naše maminka. Jakmile je naštvaný někdo jiný, je zle, ale když je naštvaná maminka, vše je v pořádku…

Konečně šla Sára odpoledne spát. To že se nám motala pod nohama a brácha ji nedokázal efektivně uhlídat, nám zrovna taky moc nepomáhalo. Ani po obědě zmatek neskončil. Táta pořád pokračoval ve svém úklidovacím programu, přičemž vytahoval takové věci, které se v klidu dali udělat až po Vánocích. Přiváděl nás tím jen k šílenství a přidělával více práce.

Po obědě jsem se konečně vrhla na to poslední cukroví. Udělala jsem čokoládové kuličky z těsta, které nechtělo včera ztuhnout a pak jsem zdobila už napečené cukroví.

Nevadilo mi péct cukroví. Vadil mi jen přístup mámy. Dělala jsem poprvé vše sama a potřebovala jsem recepty, které máma nevedla, protože vše dělala od oka a vše si pamatovala. A jakékoliv moje dotazy ji rozčilovaly, když dělala oběd, salát nebo cokoliv dalšího. Ke všemu, kdybych nenakoupila ingredience já, nekoupil by je nikdo, takže prostě za dobrotu na žebrotu.

Nakonec jsem přece jen před šestou hodinou dodělala poslední cukroví a to i za asistenci mé sestry, která mi chtěla strašně moc pomáhat.

Jakmile jsem vše uklidila, začala jsem si v rychlosti připravovat věci na dnešní spaní u přítele. Nestíhala jsem a málem tak zapomněla dárek pro něj na stole. Nerada dělám věci ve spěchu!

Přece jen jsem autobus stihla a za chvíli už jsem se mu houpala v náručí. Moc jsem se na něj těšila, protože jsem věděla, že u něj už budu mít od všeho klid. Přítel bydlel totiž jen s maminkou a jejím přítelem, takže tam bylo všechno mnohem klidnější než u nás, kde nás bylo dvakrát tolik a ke všemu jsme měli malé dítě.

Chtěla jsem konečně cítit tu správnou vánoční atmosféru. Chtěla jsem se kouknout na pěkný vánoční film! Jenže jsem žádný na internetu nenašla, všechny jsem už viděla... Nezbylo nic jiného než se kouknout na film Vánoční koleda, který dával na primě. A to i přesto, že už jsem to viděla a moc se mi film nelíbil. Ale chuť po vánoční atmosféře byl silnější.

Nakonec jsem toho nelitovala. S přítelem byla sranda. Film ještě neviděl a chudák čekal opravdu vánoční film a ne skoro-horor. Nakonec jsme se shodli, že dětem tenhle film pouštět nebudeme. Alespoň dokud jim nebude patnáct.

Nakonec to teda hezky uteklo. S přítelovou maminkou jsme pěkně pokecali a pak se koukli na film. Přítelova maminka i její přítel u filmu usnuli, jak bylo obvyklé. Alespoň jsme tak měli volný prostor pro dělání blbostí při reklamách a že jsem toho dokázali využít! Obzvlášť já, která jsem hrozně ráda přítele zlobila!

Kvůli mladší části čtenářů, bych však raději nezabíhala do podrobností…


23. 12. 2012 – neděle


Vstávali jsme v osm. Byla jsem nevyspalá a při představě přeplněného města se mi už vůbec nechtělo vstávat. Byla jsem totiž zaúkolovaná od maminky koupit několik věcí ve městě a k tomu ještě zajít do Penny.

Nakonec se příteli podařilo mě z postele vykopat. Dalo mu to sice hodně práce, ale výsledek byl stoprocentní.

Ve městě byl blázinec, ke všemu sněžilo. Cesty byly těžko průchozí, ale přesto jsme se dostali až ke knihovně, která byla na úplném konci města. Oběhli jsme zdravou výživu, knihkupectví, papírnictví, kuchyňku a sport. Trvalo nám to hodinu a půl, ale byla jsem šťastná, že jsme vše stihli.

Pak jsme se vydali zase zpátky a cestou se stavili v Penny, kde jsme dokoupili ingredience na salát.

Odpoledne mě přepadla hrozná migréna. Byla jsem naštvaná, protože jsme měli s přítelem v plánu zdobit stromeček. Nakonec jsme dopadli tak, že přítel dotáhl před televizi deku s polštáři, tam jsme si lehli a dívali se na malého Kevina. Prášek na hlavu zabral a asi po hodině jsem na deset minut usnula. Hlava mě už ale díky bohu nebolela.

Teprve tehdy začala ta správná vánoční atmosféra. Přítel pustil na dvd koledy, přitáhl stromeček, vánoční ozdoby a začali jsme zdobit! Bylo nám moc fajn… strojení stromečku mě moc baví, víc než odstrojování.

Úplně nejšťastnější jsem, když si můžu stromeček ozdobit, jak chci. Doma se kvůli tomu každý rok hádáme, protože máma chce stromeček slaměný a já vždy šílím, jen co to vypustí z úst. Fuj, slaměný stromeček! Ještě štěstí, že si vždy prosadím svou!

Po ozdobení stromečku, který vypadal opravdu překrásně, jsme měli ještě chvíli čas, než pojedeme zase ke mně domů. Tak jsme nainstalovali na notebooky jednu střílečku, propojili počítače a už jsme do sebe stříleli. To je vánoční atmosféra, co?

Rozhodně nás nepotěšilo, že začalo šíleně lít. Přítel byl naštvaný, protože na rozdíl ode mě sníh a zimu miloval a přál si, aby byli Vánoce na sněhu. Zatím to ale vypadalo na opak. Ke všemu jsme zrovna museli na autobus, takže i když jsme měli deštník, tak jsme zmokli. Táhli jsme sebou nejen nákup, ale i dary od přítele pro mě a pro rodinu.

Stihli jsme dřívější autobus. Ten ale stejně měl čtvrt hodinové zpoždění. Autobus jel do Prahy, takže byl narvaný. Jeli jsme jen deset minut, takže by mi nevadilo stát, kdyby jen bylo se za co v tom autobuse chytnout! Nakonec jsem se držela toho nejjistějšího bodu v autobuse – svého přítele.

Doma nás čekala návštěva, takže byl příjezd domů takový chaotický. Po půl hodině se návštěva zvedla a odjela. Na chvíli jsme pokecali s mými rodiči a zase se s nimi rozloučili.

Dnes jsme totiž s přítelem měli výročí – půl roku! Člověk ani nevěřil, že to se mnou tak dlouho vydržel! Musela jsem mu dát několik pěkných pus, protože to se mnou velice často opravdu nebylo lehké a já tak mohla jen obdivovat jeho trpělivost. Každopádně jsme chtěli své výročí oslavit a tak mě přítel pozval na večeři do místního motorestu. Dala jsem si salát s lososem, povídali jsme si, vzpomínali na naši první pusu a bylo nám moc moc fajn.

Za hodinu jsme byli už doma. Právě včas na koupání ségry. No co se dalo dělat… makat jsem musela.

Po jejím uložení nás čekal druhý stromeček na ozdobení. Mě čekalo veliké překvapení. Měli jsme úplně nový stromeček! Koukala jsem na to jako na zjevení. Věděla jsem, že ho máma chce, ale protože už dostala novou troubu, nečekala jsem, že táta svolí i k novému stromečku. Né, že by na to nebyl čas, ten starý už byl otřesný!

Přítel se tak nějak divně usmíval. Zeptala jsem se ho, jestli o tom ví. Říkal, že jo, že jeho maminka potkala tu moji a ta jí to řekla. Drbny! Tak jsem ho hned šťouchla loktem, že nemohl něco říct, když jsem si dnes u strojení jeho stromečku stěžovala na to naše staré koště!

Mamka byla šílenec do amerických Vánoc, a proto byl stromeček obrovský. Měl přes dva metry! Jenom rozložení všech větví nám trvalo skoro hodinu a to jsme to dělali tři! Za tu dobu by jsme už měli přítelův stromek dvakrát hotový!

Dali jsme tam jen pár koulí, když mi přítel oznámil, že už musí jet. V půl desáté jel od nás poslední autobus k němu domů. Mrzelo mě, že jsme to spolu nestihli, ale co se dalo dělat… Šla jsem ho vyprovodit a společně jsme se smáli máminu šílenství ohledně výšky stromečku.

Přítel odjel a já se musela vrátit ke strojení stromečku. Trvalo nám to až do jedenácti! Masakr! Ale stálo to za to. Stromeček byl přezdobený a svítil barevně, prostě styl Amerika, ale já jsem měla tenhle styl ráda, takže jsem byla nadšená.

Pak jsme ho museli ještě někam umístit, což byl taky docela problém. Museli jsme přestěhovat půlku obýváku!

Než jsem se rozkoukala, bylo půl dvanácté… a to jsem ještě chtěla psát povídku! Byla jsem už ale grogy a tak jsem musela doufat, že mi zítra zbyde čas…


24. 12. 2012 - Štědrý den

Nejdřív jsem měla v plánu vstávat v půl deváté. Když ale zazvonil budík, usoudila jsem, že rozhodně nejsem schopná vstávat. Tak jsem si to natáhla ještě na půl hodinku. Hned co jsme vstala mě odchytla Sára, dotáhla mě ke stromečku a pořád opakovala Ježíšek. Zeptala jsem se jí, jestli se jí stromeček líbí. Říkala, že jo. Byla jsem moc ráda… když už jsem ho zdobila skoro tři hodiny!

Než jsem se vrhla na jednohubky a chlebíčky, stihla jsem ještě zkouknout Shrekkoledu a Vánoce s tučňáky. Pak jsem zbytek dopoledne pomáhala s vařením. V půl jedné šla Sára spát a já měla chvíli klid na kafe, na které jsem se vysloveně těšila.

Vrhla jsem se na povídku a záleželo už jen na Sáře, do kdy bude spát. Pokud dlouho, tak to možná dnes i stihnu!

Sára vstala kolem třetí a já povídku rozhodně neměla dokončenou. Během odpoledne se mi však podařilo ukrást pár chvilek a během nich povídku dokončit a přidat ji na web. Musela jsem však ještě obalit kapra a klobásy. Pak už jsem měla do večeře havaj. Blbla jsem se Sárou, příležitostně pomohla mámě nebo se jen oddávala vánočním filmům, které jsem už minimálně třikrát viděla.

Před šestou hodinou jsem se šla namalovat a obléknout do riflí, aby mi to na fotkách slušelo. Po šesté jsme zasedli k večeři. Sára seděla vedle mě v dětské židli a sama se ládovala klobásou.

Kapr se mámě povedl, salát taktéž. K večeři jsme si pustili koledy a já byla šťastná, že je tu konečně ta správná Vánoční nálada.

Po večeři jsme vzali Sára nahoru ke mně do pokoje, zatímco máma s tátou uklízeli nádobí a hráli si na Ježíška. Dělalo nám docela problém Sáru zabavit, chtěla za maminkou. Jakmile jsme však vytáhli starou madračku, zabavilo ji jen skákání na ní. Po čtvrt hodince se ozval zvoneček.
„Co to je? Co to je?“ vykulila Sára oči svým osobitým způsobem.

„Přišel Ježíše!“ řekla jsem a natáhla k ní ruku. „Půjdeme se podívat co přinesl?“

„Jóó!“ vykřikla nadšeně a chytila se mě. Společně i s bráchou jsme šli dolů do obýváku. Stromeček svítil kouzelně a i těch dárků bylo celkem dost, za což mohl i příspěvek mého přítele… Sára okamžitě začala kolem stromku poskakovat a opakovat „co to jee, co to jee?“ A nejraději by se už chtěla vrhnout na dárky.

Byli jsme poučeni z minulého roku, že nejdříve se musíme všichni u stromečku vyfotit. Minulý rok jsme povolili Sáře rozbalit jeden dárek, piánko. Jenže pak už ho nechtěla dát z ruky ani se fotit. A tak máme na fotkách řvoucí dítě.

Nejdřív jsme se teda všichni vyfotili a povinně zazpívali nějakou vánoční koledu. Pak jsem si kecla ke stromečku a začala rozdávat dárky. Nejvíc jich samozřejmě měla Sárinka. Celou dobu byla kouzelná. Pokaždé, když jsem jí podala dárek, roztomile poděkovala a dala si ho na hromádku.

Pak začal vrchol večera – rozbalování dárků. Nejdříve jsme rozbalili dárky Sárince. Měla tam nový bob, potom obrovského plyšáka Barneyho, dle pohádky, kterou milovala. Od přítele tam měla Brumíky, které taky milovala a pak ještě další blbosti od tet a babiček.

Zatímco ostatní rozbalovali dárky, ona jen mačkala toho svého plyšáka, nebo se cpala brumíkem. A když náhodou zahlédla dárek někoho jiného, znovu se zeptala: „co to jee?“

Já dostala krásný kabátek, který jsem si vybrala a novou flashk. Od přítele jsem dostala hru CrisCros, kterou jsem chtěla už od dětství. S přítelem jsme totiž byli do společenských her blázni, přítel jich měl snad sedm! Pak jsem dostala ještě korálky na korálkování a obrovského plyšového medvěda.

Večer pak probíhal v klidu a v pohodě. Brebentili jsme… povídali jsme si o dárcích nebo o filmech, které dnes dávali… k tomu jsme se cpali jednohubkami, chlebíčky a cukrovím. Sára skákala po pokoji a ječela, až jsme neslyšeli film v televizi. Všichni jsme byli v povznesené náladě, po všech problémech, které Vánoce předcházeli, jako by se slehla zem…

Nechali jsme Sáru pro jednou déle vzhůru. Když už jsou ty Vánoce… Po deváté jsme však už měli klid. Zhasli jsme veliké světlo, takže svítil jen stromeček a za okny svícínky a přitom na sebe nechali působit kouzlo Libuše Šafránkové…

Po jedenácté hodině mě čekal dlouhý telefonát od přítele. Povídali jsme každý o svých Vánocích a o dárcích, které jsme dostali. Byla jsem moc ráda, že se mu dárek ode mě líbil. Nechala jsem mu udělat kalendář ze svých fotek a zdálo se, že je z něj opravdu nadšený, za což jsem byla ráda, jelikož jsem si nic dražšího dovolit nemohla.

Rozloučili jsme se po hodině, s přáním, aby už bylo úterý odpoledne, protože jsme měli jet společně k mým příbuzným. Po rozloučení, ve kterém padlo spoustu pus, jsem se vrátila ještě na chvíli dolů a užívala si posledních zbytků Vánoční atmosféry.

Spát jsem šla skoro jako poslední, v půl druhé ráno. Usínala jsem vedle svého medvěda… šťastná a plná pohody…

Šťastné a veselé Vánoce vám přeje vaše Bella!